Jan Hanák

Kristus založil společenství, ne jednotlivé rozjímače

Komunita funguje na vzájemném sdílení schopností a neschopností

ZB: Jak vzpomínáš na svou pubertu? Už tehdy jsi začal věřit? Kdy přišel ten zlom?

JH: Když jsem byl v patnácti ve druháku na gymplu, přišel listopad 1989 a to bylo moc fajn, protože se něco dělo. Hlavně doba puberty je kouzelná v tom, že člověk si přeskládává různé věci, pochybuje o tom, co mu řekli rodiče atd. Myslím, že si můžu gratulovat, že jsem zažil tuhle dobu v takovém věku, protože tam, kde já jsem se hledal, přišlo něco zajímavého a jakýsi konec té šedivosti. V důsledku toho to ovšem žádný konec šedivosti nebyl a ona šedivost pokračuje dál. Ale těch několik dní pro mě znamenalo obrovský zlom v životě. Začal jsem uvažovat úplně jinak o mnoha věcech. Sice jsem pokřtěný, protože u těch tradičních brněnských katolických rodin to tak bývá, ale jinak hrála víra v naší rodině spíš okrajovou roli. A ty listopadové dny pro mě znamenaly - aniž bych si to uvědomoval - zlom i v tomto. Najednou jsem začal vnímat, že lidé dokážou myslet i na něco jiného než na sebe. Představ si, že desítky tisíc lidí jsou narvané na náměstí, skončí shromáždění, demonstrace a ti lidé se mají rozjet domů. Samozřejmě ty tramvaje a ty autobusy to nepojmou naráz. Takže rozjíždění trvalo hodiny a všichni ti lidé byli tak ohleduplní. Někomu spadla peněženka na zem a pět lidí se pro ni sehnulo. Říkal jsem si, že jsem v jiném světě, ve které jsou lidé dobří. S vírou se mi to spojovalo asi rok, rok a půl a pak se mi to přímo pojmenovalo. Zkrátka takový přerod člověka.

ZB: Kdy se tento přerod dokončil?

JH: Bylo to právě kolem roku 1989, kdy mi bylo skoro sedmnáct. Řekl jsem si: „Já věřím a je to tak úžasná věc, že pro ni musím udělat maximum. A tím maximem je stát se knězem.”  K tomu vedly ty představy, že jestli chci něco udělat, musím být prostě kněz, misionář, něco takového. Napadne to spoustu lidí, ale mně to zkrátka zůstalo. Ukázalo se, že to je moje cesta. I když to opravdové rozhodnutí trvalo asi deset let.

ZB: A nikdy jsi neměl důvod se víry vzdát?

JH: Zažil jsem samozřejmě několik nepříjemných věcí spojených s vírou a církví. Zejména u nás, když se řekne církev, myslí se tím katolická, ačkoli není jediná, většina lidí si vybaví „ty tlusté s těmi měšci, co mydlí husity“. Samozřejmě jsem si vědom řady věcí, které se mi nelíbí, které jsou zlé a které se dějí i tady v církvi. Ale nesmí tě to zničit. Zkrátka jsem nikdy v životě ani na vteřinu nepochyboval o tom, že je správné být knězem. Chci to a je správné, že jsem tou cestou šel. A knězem můžu být jenom v církvi. Nemyslím tím ale v církvi jako instituci, která má razítka a správní úřady, ale v církvi jako v církevním společenství. Kristus založil společenství, ne jednotlivé rozjímače. A kněz - to je služba společenství. Jako křesťan následuji Krista, jako kněz sloužím společenství. Kněz sám pro sebe, to nedává smysl.

ZB: Tvůj kněžský život se ale nevyvíjel tou nejpřímější cestou, že?

JH: Určitě se nevyvíjel tak, že budu ve farnosti farář a tečka, což je ovšem úžasný úděl. Původně jsem do toho takhle šel, ale nakonec se to vyvinulo ještě trochu jinak. Jsem ve farnosti, ale malinké, na venkově nedaleko Brna. Ve farnosti, která je hodně soběstačná a akční. Moje role kněze je tu samozřejmě důležitá, ale není to tak, že bych musel každý den zasahovat a něco řešit.

Druhou oblastí, která mě totiž pohltila, byla média. Začalo to rozhlasem, pak zpravodajstvím, publicistikou, šlo to přes televizi a dnes je to v rovině filmové a televizní dokumentaristiky, která je mi nejbližší. Proč to celé říkám? Někteří lidé se diví, jak můžu být kněz, farář a ještě filmař. A já říkám, proč ne? Mám kamaráda, který je kněz a zároveň jaderný fyzik. Kněží mohou být zároveň molekulární biologové. Jaký je v tom problém? Kněz a filmař jsou si blíž než kněz a jaderný fyzik.

ZB: Kdo je v duchovním světě pro tebe největší inspirací?

JH: Bez inspirativní bytosti to ani nejde. Už v sedmnácti jsem objevil jednoho kněze, byl to Pavel Posád. Pavel Posád byl farářem u sv. Tomáše a jak to tak bylo, před rokem 89‘ byli ve městech spíš takoví ti konsenzuální kněží, kolaborující. Ti zajímaví, jestli vůbec mohli působit a měli státní povolení, byli někde v pohraničí. Pavel Posád přišel k Tomášovi někdy v roce 1990 na dva roky. Za ty dva roky dokázal tu farnost tak rozpumpovat, že funguje dodnes. Je to jedna z nejvýznamnějších farností v Brně. Pavel Posád mě dovedl k biřmování, respektive ke svatému přijímání a částečně k biřmování, abych sám stvrdil ten dětský křest, který nebyl mou volbou. V té době jsem poznal brněnské kapucíny - františkány. V té době, kdy se Brno zaplnilo duchovními lidmi, ten klášter nádherně fungoval. Mě to nadchlo tak, že jsem se rozhodl jít cestou řeholního řádu.

ZB: Našel si i tam nějakého inspirativního člověka?

JH: Ano, u kapucínů to byl Pavel Uhřík. Další významný člověk, velmi autentický. Byl to pro mě klášter, který moc nelpěl na nějakých normách. O to nešlo. Řeholníci do devadesátého roku vlastně neexistovali, byli zakázaní. Faráři žili na farách a nebyli zvyklí na klášterní způsob života asi po čtyřicet let. V něčem to bylo hrozně šťavnaté. Když jsem ale potom přišel do noviciátu, uvědomil jsem si, že to není jen nadšenecká doba reformování. Když do řehole vstoupíš, nějak se to znormalizuje. Dostane to řád, který sám o sobě není špatný. Jenže já jsem si uvědomil, že není tak úplně pro mě. Zavolal jsem svému biskupovi v Brně, který o mně rozhodoval, že bych rád požádal o přeložení do semináře, kde by se ze mě mohl stát kněz. Ovšem ne řeholní, ale diecézní. Přešel jsem tedy hned na teologickou fakultu v Olomouci. V těch prvních dvou letech mě ale moc nebraly rigidní řády, takže jsem zažil jedno vyhození a znovupřijetí. Byl jsem tehdy kritik tohoto způsobu kněžské výchovy. A jsem jím dodnes.

ZB: Co přesně ti na té výchově vadí?

JH: To, jak se v devadesátých letech připravovali kněží nebo bohoslovci v olomouckém semináři, byl klášterní způsob života. Nikoli řádu městského nebo misijního. Byla jsi připravována na způsob života, který nikdy žít nebudeš. Život ve farnosti je docela obsáhlý a je rozdíl mezi způsobem života kněze diecézního a řeholního. Když to zjednoduším, jsou tři varianty - člověk, který žije v manželství a rodině, člověk, který žije v celibátu a je knězem, a řeholník v klášteře. Pro srovnání bych řekl, že jsou si mnohem bližší rodina a diecézní kněz, než oba dva a řeholník. Můžeš to vidět i na mně. Můj život neplyne tak, že by to bylo všechno stejné a mělo to svůj řád. Vedu farnost a ne klášter. V semináři se ale vše odehrálo v rámci jednotného rutinního řádu, teď je čas studia, teď je čas modlitby, teď je čas toho a teď je čas onoho. Řád není ve své podstatě špatný, ale musí být dobře vedený. Občas jsme jeli s kamarády podívat se do Erfurtu do takového spřízněného semináře a tam to vypadalo úplně jinak. Erfurt je místo, které je spojeno se jménem Johannese Eckharta stejně jako se jménem Martina Luthera. Hlavní rozdíl byl ten, že těm klukům tam v semináři bylo osmadvacet devětadvacet. Nám bylo jednadvacet dvaadvacet, což je veliký rozdíl. Přeci jenom ti lidé byli mnohem zkušenější. Když je člověku jednadvacet, je nastavený na studentský způsob života, který je výrazně jiný, bouřlivý. Zkrátka to nejde tak, že si řekneš: „Teď budu žít úplně jinak." Prostě nebylo to bez potíží.

ZB: Myslíš, že každý člověk má na to pomáhat druhým a fungovat pro společnost?

JH: V určitém smyslu má každý člověk poslání podporovat komunitu podle svých schopností i neschopností. I neschopnosti jsou dary. Na tomto principu totiž funguje komunita, to vzájemné sdílení schopností a neschopností. V tomto smyslu může každý vytvářet komunitu podle svých schopností a neschopností. Samozřejmě, že ty role jsou různé. Není to úplně tak, že by člověk byl nějak nastavený, něco dostal do vínku a tak to prostě bylo. To je talent. Ale talent je jedna věc a druhá věc je, jakým způsobem ten talent žiješ.

ZB: Myslíš si, že ty tenhle „talent“, nebo spíš onu schopnost pomáhat lidem opravdu máš?

JH: Jak to říká Aristoteles: „Protikladem ctnosti není neřest, protikladem neřesti je opět neřest.“ A uvádí příklad té ctnosti štědrosti. Štědrost je sice ctnost, ale na druhou stranu přešvihnutí štědrosti je neřest rozhazovačnosti. Na druhou stranu přešvihnutí této nectnosti je lakota. Proto říká, že „ctnost je vyváženým středem mezi nectnostmi“. Někdo říká, protože je pokorný, že nic neumí, ale pak se dostává k něčemu, čemu se říká falešná pokora. Je to vlastně do určité míry pýcha tvrdit, že nic neumím. Na druhé straně, když začneš mluvit o tom, co umíš, velice jednoduše tím v podstatě ukazuješ, že jsi doopravdy pyšná... Tedy ano, myslím, že mám určité schopnosti oslovit lidi. Nebo ještě jinak – s jedním mým kamarádem, velice hlubokým člověkem, jsme debatovali v našem takzvaném salonku a já tam přednesl takový textík, který jsem zakončil slovy, že je to takové povrchní. Můj kamarád František v té chvíli řekl: „Jsem ctitelem tvé povrchnosti.“ V podstatě do této věty dokázal dát obdiv, naprosto upřímně míněný, ale i pěknou ťafku, takovou kousavost. Takže ano, jsem schopen oslovit řadu lidí, jak z církve, tak mimo ni, mladého člověka, kohokoli. Je to schopnost, která má roli a význam pro komunitu. Neznamená to ale, že jsem kdoví jak hluboký a hlubší než jiní. Je to i v tom nějak ty lidi rozhoupat, přesvědčit, vést dál. Nebo ne vést, ale jak používá církev – doprovázet...

ZB: Myslím, že to je také základ komunity. Ve chvíli, kdy lidé nebudou ochotní se doprovázet, ale budou mít pocit, že si musí navzájem velet, bude tam nějaká autorita, nebudou ty komunity fungovat. Nebo ano?

JH: V určitém smyslu má být někdo autoritou. Nemá to být ale uplatňování moci. K tomu je potřeba říct, že naopak autorita je něco, co je potřeba podpořit. V dnešní době například v rodině mám pocit, že řada otců a matek neví, jak být otcem a matkou. Ta autorita je důležitá a nejen tam. Nevěřím v bezbřehou demokracii. Demokracie je prostředek a Bůh není demokrat. Moc hezky říkal Benedikt XVI., když ještě nebyl papežem, že: „Největším problémem demokracie je, že většina nemá vždycky pravdu.“ A to je podle mě to, co je potřeba slyšet.

Celý rozhovor Zdeňky Brychtové s Janem Hanákem si můžete přečíst ZDE.