Michaela Formanová

Ať se to točí. Ať proudí energie. Aby mohly přicházet nové věci, nové děti, nové životy.“

  • spoluzakladatelka jedné z prvních lesních školek u nás s názvem ZeMě
  • šiřitelka myšlenky lesních školek po celé České republice
  • zakladatelka komunitní školy v Řevnicích
  • matka dvou dětí
  • pracovala jako filmová produkční
  • byla oslovena Jaroslavem Duškem a v rámci občanského sdružení Paralela vede dramaturgii a produkci divadla Kampa
  • její příběh zpracovali: Kateřina Jonášová (rozhovor), Marko Bogdanovič (videoportrét), Martin Vrabko (foto), Robin Čumpelík (regionální koordinátor)
  • všechny materiály uveřejňujeme se souhlasem protagonistů.

Chcete se inspirovat příběhem Michaely Formanové? Čtěte více.

Michaela Formanová > Škola malého i velkého stromu

Škola malého i velkého stromu

KJ: Michaelo, jak vzpomínáte na své dětství. Jak jste vyrůstala, v jaké rodině?

MF: Narodila jsem se v Praze. Nejdříve jsme bydleli na Vinohradech a pak jsme se přestěhovali na Jižní Město. Takže první vzpomínky mám odtamtud. Sídliště, sámoška, kam jsem si chodila kupovat žvýkačku a hřiště, kde jsem sjížděla na klouzačce. Pak jsme se vrátili na Vinohrady, kde jsem žila do svých sedmnácti let. Jako dítě jsem byla dost nemocná. Hodně času jsem strávila po nemocnicích a různých ozdravovnách. Do školy jsem chodila zřídkakdy. Do školky jsem nechodila vůbec, takže když jsem nastoupila do první třídy, tak jsem byla v šoku. Vůbec jsem nebyla sociálně zdatná a trvalo mi několik let, než jsem se rozkoukala. Jak jsem byla nemocná, neduživá holčička, tak jsem tam vždycky přišla, jenom jsem školu nasála a zase jsem se tam několik měsíců neukázala. Učila jsem se po nemocnicích. Vždycky byl úspěch, když jsem přešla do dalšího ročníku, protože jsem měla stovky omluvených hodin. Přestože jsem nechodila do školky, rodiče mě dali do školy záhy po mých šestých narozeninách. Takže jsem byla školní benjamínek. Na jednu stranu mě ten svět fascinoval, ale na druhou stranu jsem se tam necítila moc bezpečně. Pak se to na druhém stupni zlomilo, přestala jsem být tolik nemocná a dostávala jsem se do své síly. Zároveň jsem ale začala pociťovat tu nesvobodu, nesoulad mezi tím, co se říkalo ve škole a co doma. Navíc jsem bydlela kousek od Václavského náměstí, kam jsem chodila se ségrou na zmrzlinu. Tam občas byly demonstrace. Takže jsme často přiběhly domů s tím, že je válka, protože tam stály obrněné vozy a stříkaly plyn na demonstranty. Naši na nás koukali, nijak nám to nevysvětlovali. A já jsem jim říkala: „Uvidíte ve zprávách, začala válka.“ A ve zprávách nic. Začínala jsem víc a víc cítit, že to, co se k nám dostává, není úplně pravda.

KJ: Vzpomínáte na nějakou inspirující osobu, která vás ovlivnila?

MF: Naši se rozvedli, když jsem byla miminko, takže si nepamatuji úplnou rodinu. Hodně jsem přimkla ke své babičce, která měla jedenáct dětí. Byla to úžasná silná žena. Jiskra se jmenovala. Ta pro mě byla absolutní babičkou, která, ačkoli měla třicet sedm vnoučat a pravnoučata, udělala si na mě vždycky čas. To byla moje velká učitelka.

KJ: Máte dojem, že jste se skrze ty nemoci nějak vnitřně zocelila?

MF: Já jsem dostala, kromě různých jiných nemocí, zánět mozkových blan. To bylo hodně vážné. Vím, že tenkrát o mě měli velký strach a že jsem to vnímala. Vím, že jsem se tenkrát rozhodla, že to zvládnu. Pak se mi to zopakovalo v devatenácti letech, kdy jsem dostala svoji vysněnou práci, měla jsem partnera svých snů. A najednou buch, opět zánět mozkových blan. To byl velký očistec. Byla jsem zavřená na infekčním oddělení na Bulovce, na samotce. Neléčili mě, jenom čekali, jak se to bude vyvíjet. Dělali mi odběry mozkomíšního moku, takže jsem musela jenom ležet, nemohla jsem ani chodit. Měla jsem strašné bolesti hlavy a nemohla jsem spát. Nesměla jsem si číst, nesměla jsem poslouchat rádio, televize tam nebyla. Takže jsem měla nekonečně času. A procházela jsem si vnitřní proměnou. Jako se lidé zavírají do tmy, tak já jsem si, tedy nedobrovolně, prošla něčím podobným. To byl rozhodující bod v mém životě. Maminka tvrdí, že jako malinká jsem prošla několikrát klinickou smrtí. Ale vždycky jsem se vrátila. Já jsem za tyto zkušenosti vděčná. Cítím naprosto zřetelně, že tady mám svoje místo, že tady nejsem náhodou. Že tady mám nějaký svůj úkol a snažím se ho hledat a pomalinku naplňovat.

KJ: Když navážeme na vaše zážitky z Václaváku, jak jste prožívala revoluci v roce 1989?

MF: Já jsem byla v prváku na učilišti. Toužila jsem být knihovnicí nebo dětskou zdravotní sestřičkou. To byly takové mé dvě lásky, knihy a děti. Ale doba tomu nepřála a já jsem se šla učit na servírku. My jsme byli vyjukaní prváci. Jen jsme cítili, že se něco děje, nějaká anarchie. Že učitelé jsou zmatení. Že se všechno hroutí a my získáváme sílu. Byla jsem šťastná, že se toho dožívám takhle mladá. Že ještě je čas na změnu myšlení, na jiný život. Vnímala jsem to velmi pozitivně a věřila jsem, že se můžou dít zázraky. Že to přišlo v pravý čas.

KJ: A když půjdeme po té linii vzdělávání, jak to bylo dál?

MF: Slavně jsem ukončila učňák, pak jsem šla na nástavbu s maturitou. Protože jsem doufala, že třeba půjdu i dál. Hlásila jsem se na pedagogickou fakultu a na psychologii. Začala jsem studovat psychoterapeutickou fakultu. Ale postupně jsem dala přednost práci a životu. Cestování a vydělávání peněz. Tu školu jsem nedodělala a zpětně toho ani nelituji. Cestovala jsem stopem po Evropě. Měla jsem mnoho takových zážitků. Já jsem poměrně brzy potkala svého životního partnera. Bylo mi čerstvých osmnáct. On je z Kanady, takže teď jezdíme i do Kanady.

KJ: A ta láska ke knihám a k dětem, to vám zůstalo po celý život? To jste si udržovala?

MF: Určitě.

KJ: A i v práci se to projevilo, nebo jste pracovala v jiném oboru?

MF: Já jsem se potřebovala postavit na vlastní nohy, brzy jsem odešla z domova. Začala jsem pracovat v produkci, v showbyznysu, nejprve v Radosti FX, pak v americkém knihkupectví Globe. Pak jsem se vrátila zpátky do Radosti, kde mi nabídli pozici v produkci. Tak jsem s majitelkou, Američankou, začala dělat různé módní přehlídky a různé večírky, vernisáže a párty. To mi vydrželo několik let. Pak jsem přešla do vydavatelství Stratosféra, do propagace. Poté jsem dostala nabídku pracovat u filmu. To mě nadchlo a absolutně pohltilo. Můj první film byla Liga výjimečných gentlemanů se Seanem Connerym. Mezi filmy jsem chodila na různé semináře. Udělala jsem si masérský akreditační kurz. Pak jsem začala studovat shiatsu. Začala jsem mít i jiné zájmy. Potkávala jsem jiné lidi. Když jsem pak pracovala na filmu, tak jsem byla naštvaná, že na své jiné zájmy namám čas. Byla jsem izolovaná ve filmovém světě. Pak jsem zase měla pár měsíců volno, kdy jsem masírovala a cestovala. Pak mi došly peníze, tak jsem zase vzala film. A pak už mi bylo třicet let a začaly tikat biologické hodiny. Taky přišlo takové zdravotní varování. Tak jsme se chopili činu a do týdne jsem počala prvního syna. Tím začala zase úplně nová kapitola v mém životě. Mateřství a všechno, co to přináší.

KJ: Co se týče mateřství, jak jste prožívala těhotenství a porody?

MF: Já jsem chtěla miminko už od patnácti. Nemohla jsem se dočkat. Nakonec to první přišlo až ve třiceti, ale plánovaně. Já jsem čekala, až můj muž bude připraven. Čekala jsem na ten správný impulz a ten přišel. My jsme s partnerem přečkali různé životní zkoušky. Všechno jsme to zvládli. Letos budeme spolu dvacet let. Už máme hodně velký kus cesty za sebou. A doufám, že ještě před sebou. A obě dvě těhotenství? To byla nejkrásnější období mého života. To se vždycky cítím jak svatá kráva. Hezky to prožívám, nemám vůbec potíže a strašně se mi ten stav líbí. 

KJ: A jste taková matka, co shání literaturu a všechny dostupné informace?

MF: U toho prvního samozřejmě. To jsem si koupila všechny ty knížky. Měla jsem pocit, že to musím nastudovat. Hodně mých přítelkyň otěhotnělo ve stejnou dobu, takže jsem pro nás zorganizovala takové předporodní setkání s jednou porodní bábou, Marií Vnoučkovou, která pro nás šest rodin udělala šest setkání. Tenkrát byl domácí porod na mě ještě moc. Alternativou pro mě bylo v té době Vrchlabí. Horská nemocnice, kde všechno dělají tak, jak to má být. Že to tam nemusím vůbec hlídat, že se tam budu moci uvolnit. Tam že nepotřebuji svoji porodní asistentku ani dulu. Ale porod byl potom úplně jiný. Masakr. Rodila jsem asi čtyřicet osm hodin a byl to šílený zážitek, ze kterého jsem se vzpamatovávala několik let. Kvůli tomu jsem asi nemohla ani otěhotnět. Neměla jsem ten prožitek zpracovaný.

KJ: Bylo to tím, jak byl vedený, nebo tím prostředím?

MF: Asi jsem některé věci podcenila. Neměla jsem tam svoji osobu. Adriánek byl velké miminko, měl přes čtyři kila. Byla jsem prostě vyplašená prvorodička, kterou úplně zaskočily ty bolesti. Říkala jsem, tak to snad ne. A neměla jsem tam nikoho, kdo by mě tím provedl.

KJ: Muž tam nebyl?

MF: Byl. Ale ten mi říkal ty naučené věcičky, kterým jsem nevěřila. Měla jsem i smůlu. Chtěla jsem rodit do vody, ale jak jsem si lehla do vany, přestala téct teplá voda. Doktorka, se kterou jsem měla hezký vztah, měla několik dnů volno. Všechno bylo jinak, než jsem si představovala. Ale nicméně se mi narodilo zdravé dítě. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem tam došla k nějakému traumatu. Nakonec mi museli pomoct kleštěmi. A já jsem to vzala jako obrovské selhání svých ženských sil, že jsem dítě neporodila sama. Těšila jsem se na další, a to dlouhou dobu nepřicházelo. Proto máme mezi dětmi pět let. Až jsem se začala zabývat tím traumatem a až poté se mi podařilo otěhtnět podruhé. Měla jsem šanci všechno napravit. A dostaly se mi zase jiné knihy do ruky a začala jsem chodit hned od začátku k Marii Vnoučkové, se kterou jsem chtěla rodit. A to se povedlo. Rodila jsem doma. Byl to kraťoučký, bezbolestný, nádherný porod, který bych mohla zažívat každý den. Neplánujeme další dítě, ale to těhotenství a porod bych si klidně lupla znova. Byl to totálně opravný porod. Všechno se mi tam přecvaklo zpátky a povedlo se.

KJ: Co jste si na tomto zážitku uvědomila?

MF: Já jsem si před těmi šesti lety tolik nevěřila. Pořád jsem to chtěla mít ještě nějak pojištěné. Nebyla jsem tak sebevědomá. Přirozený porod, ale v bezpečí. Ale nevěděla jsem, že to bezpečí může být na úkor přirozena. Já jsem se v té nemocnici necítila v bezpečí. Cítila jsem se tam příliš zranitelná, uzavřená.

KJ: A cítíte to jako společenské tabu? To, že to ženy prožívají a moc o tom nemluví?

MF: Asi ano. Sama jsem si říkala, co pořád řeším, vždyť mám zdravé dítě. Co blbnu. Vždyť spousta žen musí rodit císařem. Že jsem si to nedovolila přiznat. Po porodu je samozřejmě člověk strašně zaměstnaný tím miminkem. Pořád jsem to vytěsňovala. Říkala jsem si: „Neřeš to, prostě to tak mělo být." Ale někde ve skrytu duše to zůstávalo. A mám pocit, že hodně žen o tom nemluví. Prostě to někam odsune a nechce to už pitvat. Říkají si, že to dopadlo dobře, tak co řešit. Ale já jsem se zablokovala. Hlavně bych chtěla doporučit knihu Aby porod nebolel. Je to od české autorky Lucie Groverové. Ta její kniha mě opravdu dobře navedla.

KJ: To je takové krásné období, i když je tam samozřejmě spousta bolesti a konfliktů. A pak přichází doba, kdy děti jsou na světě a začíná role maminky a výchova. Mně třeba ze začátku dělalo obrovský problém, že je někdo další na mně tak absolutně závislý. S tím já jsem se prala. Tak jak to bylo u vás?

MF: Podobně. Velmi podobně. Na jednu stranu jsem byla úplně zavalená láskou a na druhou stranu jsem cítila tu obrovskou tíhu zodpovědnosti. Protože opravdu to děťátko závisí na mně. Bylo pro mě hodně důležité, abych kojila. To se tedy povedlo. Povedlo se to tak, že až se mi přepíjel a pořád blinkal a já jsem to pořád řešila. Ale měla jsem opravdu štěstí, že v té době porodilo hodně kamarádek a měly jsme takový ten gang. Vždycky jsme se s těma miminama setkávaly někde a prožívaly jsme to spolu. Vždycky jsme si řekly, že to je normální. Žily jsme všechny v Praze na Letné. Tam jsme měly právě takovou partičku letenských maminek. Už tam jsme přemýšlely, co dál. Skládaly jsme budoucnost a přemýšlely, co pro ty děti chceme a nechceme. Co je důležité a co není. Už tenkrát jsme se bavily o institucích. Jestli je tam dáme. A jestli budeme schopny je takhle někomu odevzdat. Bavily jsme se o tom, jak by bylo hezké, kdybychom učily děti samy. No a děti nám rostly. Společně jsme podnikali různé společné výlety k moři a po Čechách. Takže jsme se zformovali do takové partičky a to už by jen krok k tomu přejít k jiné alternativě než jsou školky. Já jsem koketovala s Montessori, chodila jsem do různých waldorfských kurzů. Ale pořád to nebylo ono. I když jsem holka z Prahy, tak jsem hodně času trávila s druhou babičkou a dědou na chatě v lese. Babička mě od malička brala do lesa. A pro mě to bylo, jako bych se vracela domů, nebo přicházela do kostela. Chtěla jsem, aby to zažily i moje děti. Při jednom letním pobytu s dětmi jsme navštívili takovou začínající lesní školku u Jablonce. Byl to statek, kde měli jednu místnost a chodilo tam asi pět dětí. Velmi mini, ale už s jistými principy. Shodou okolností jedna z našich žen bydlela v Dobřichovicích u lesa. Slovo dalo slovo a my odstartovali lesní školku v Dobřichovicích. S tím, že děti jely každé ráno vlakem z Prahy s jedním mužem, který se nám zamlouval pro roli lesního muže, lesního průvodce. To byl velmi důležitý člověk, který se právě vrátil z Nového Zélandu. Muž zálesák, přitom ale velmi dobrý pedagog. Ideální kombinace pro náš záměr – mužský vzor, velmi svébytný, silný.

Takže se nám to takhle pěkně spojilo. Měli jsme šest dětiček a stačilo to. Postupem času děti přibývaly. Potřebovali jsme víc průvodců. Ta první lesní školka byla putovní. Děti s průvodcem chodili po lesích. Průvodce měl v batohu karimatku. Někde si sedli, dali si svačinku. On vytáhl nějaké laso, zahráli si hru a šli zpátky na nádraží. Neměli středobod, žádné útočiště. Pak jsme si pronajali pozemek v Řevnicích. Takovou boudu u bažiny, kde jsme si postavili tee pee. To byla první koupě něčeho společného a začali jsme fungovat na tom pozemku. Tam nám bylo skvěle. Bylo to blízko lesa, blízko na nádraží. Školka se rozrůstala, děti nám rostly. Všechno super. Až najednou. Jednou jsme tam dělali slavnost a pozvali na ni i tu paní, která nám louku pronajala. To místo za tu dobu strašně zkrásnělo. A ona uviděla potenciál toho místa, takže nám během týdne zavolala, že to prodává. Že nás tam nechá do konce školního roku, ale ať už si hledáme něco nového. Všechno špatné je pro něco dobré - začali jsme pátrat po něčem dalším. Také jsme už začali uvažovat o komunitní škole. Takže jsme nepotřebovali už jenom pozemek, ale i nějaký prostor, kde bychom měli třídu pro školní děti. Našli jsme krásný srub vysoko pod lesem. Vedle toho jsme si pronajali ještě pozemek, kde máme postavené tee pee. Přes léto jsme to upravili a v září jsme otevírali na novém místě školku i školu.

KJ: A když říkáte my, tak to je kdo?

MF: Projekt lesní školky a školy není projekt jednotlivce nebo dvojice. Je to společenství, které je teď zastřešeno pod občanským sdružením ZeMě, které tvoří osm žen. Každá přináší něco ze sebe, nějaké své dary. A dělíme se o radosti i starosti, které s tím vším jsou spojené.

KJ: Jaké jsou principy vašeho společenství?

MF: Ono se to pořád vyvíjí. Je to živé. Zrovna teď máme takový zajímavý proces, kdy si nás vzala do parády jedna koučka, která se zabývá vědomým byznysem, Tereza Kalinová. Ona se teď čerstvě přistěhovala do Řevnic a dozvěděla se o nás. S tím, že se teď trochu potácíme v červených číslech a hledáme formu, protože pořád působíme pro veřejnost trochu nejasně. Ale už víme, že některé věci budeme muset změnit, vyléčit. Třeba přístup k penězům. Otevřením školy se také hodně změnilo – jak potenciál, tak i zodpovědnost. Naše škola je pilotní, stojí na principu domácího vzdělávání. Děti jsou oficiálně v domácím vzdělávání u své kmenové školy. Ale učíme je dohromady. Máme své učitele. Přidáváme různé projekty nebo programy.

KJ: Z čeho jste čerpali při formování lesní školky, jak se to vyvíjelo a v jakém stádiu jste teď?

MF: Našli jsme na internetu, že existují lesní školky v Německu, skandinávských zemích, v Kanadě. Ale nebylo ani co objevovat. Důležité je, že děti tráví za každého počasí veškerý čas venku. Že si to dokážou užít ať je zima, ať prší, že ve všem vidí možnost nějaké hry, nějakého dobrodružství. Co jsme považovali za hodně důležité, to byl výběr průvodců, lidí, s nimiž děti tráví čas. Abychom jednak zajistili bezpečnost, abychom se my cítili dobře. To je základ. Jinak jsme se snažili všechno minimalizovat. Třeba pravidla, která děti dostaly, jsou dvě. Druhým se neubližuje a já sám si hlídám svého průvodce.

S tím, jak nám přibývaly rodiny, jsme museli nastavit nová pravidla. A najednou to byl celý aparát. Přihlášky, dotazníky, různé instrukce a pravidla, která se musí dodržovat. Najednou nás to zaměstnává. Zároveň tu školu a školku platíme, i když máme trochu levnější tarif. Není to něco, co by nás živilo. Přináší nám to radost a naše děti jsou šťastné. Právě ta Tereza se nás snaží nějak namotivovat, abychom měli i hojnost, aby nás to i živilo.

KJ: Mě tam zajímá ten moment, kdy se to překlopilo z komunitního, že jsme kamarádky, něco si vytvoříme pro svoje děti, do momentu, kdy jste se otevřeli i vnějšímu světu?

MF: My jsme s tím nikdy nešli vyloženě ven. Nám dlouho trvalo, než jsme se třeba rozhodli, že si uděláme webové stránky. Nikdy jsme nedělali žádnou propagaci. Nám se osvědčil ten přístup, že když přibíráme dítě, tak přibíráme i celou rodinu, celý příběh. Nejsme univerzální školka. Já jsem člověk, který má na starosti komunikaci s rodiči, takže dělám první filtr. Těm výkonnostním rodičům, co se ptají, kolik máte kroužků, doporučím školku tady v okolí, která je uspokojí víc než my. My nejsme odkladiště dětí od osmi do pěti. Jsme rádi, když se rodiče na chodu školky můžou nějak podílet, nebo něco přinášet. Snažíme se o duch komunity. Ale děláme benefiční akce, nejsme uzavření.

KJ: A rodiny se rekrutují z Prahy, nebo jsou místní?

MF: Zpočátku to bylo převážně z Prahy, ale postupně se sem sestěhováváme. Teď už je víc dětí místních. Ale pořád zajišťujeme komfort pražským rodičům, děti se nabírají v Praze na Smíchově, na Hlaváku. Potom postupně nabíráme ten zbytek tady v Řevnicích a v okolí. V současné době chodí do školky šestnáct dětí.

KJ: Jaké máte zásady, pravidla?

MF: Jak jsem říkala, tvoříme komunitu, rodiče se hodně zapojují, maminky připravují svačiny, tatínkové pomáhají se stavěním přístřešků, máme společné slavnosti, rituály. Zabýváme se přirozenými rytmy, takže teď hledáme, jak pojmout přechodové rituály.

V září jsme také začali reálně se školou. Máme takovou malou třídu, kde máme stolečky a židličky. Ty stoly jsou postavené do kruhu a kolem jsou židle. A vlastně ten počet židlí i určuje maximální počet dětí ve třídě. Do školy nám chodí devět dětí, pět prvňáků, dva druháci, jeden třeťák a jeden čtvrťák. Máme hlavní učitelku Janku a učitele Sebastiana, který s dětmi bývá jeden den v týdnu.

Paralelně se nám začali ozývat z různých lesních školek. Jak jim děti dorůstají, je jim líto dát je do běžné školy. Takže jsme se rozhodli, že zorganizujeme seminář, kde zájemcům o komunitní školy můžeme předat své zkušenosti. My jsme prošli takovou dlouhou cestu, tak proč jim to neulehčit.

KJ: A co za ty čtyři roky, kdy fungujete, bylo nejproblematičtější?

MF: Lidské zdroje. Nevyhořet. Střídali jsme se v tom, kdo to táhnul. Někdo třeba rodil, nebo procházel svým procesem. Takhle se to pořád proměňovalo.

KJ: A zůstaly jste z toho původního týmu všechny?

MF: Ano. Ona to není jen škola pro děti, ona je to i škola pro nás. Jezdíme na týdenní pobyty, které nás posouvají všechny. Máme i naše programy. Uděláme program pro děti a zároveň pro nás. Na začátku byla důležitá ta Anička, která bydlela v Dobřichovicích. Ona nabídla svou zahradu na takovou pidizákladnu. Ta se odstěhovala do Francie, už tady s námi není. Ale jsme s ní v kontaktu. Teď tady byla a proběhlo nádherné setkání našich dětí s těmi jejími. Děti jsou si věrné, i když se dlouho nevidí. To je hezké zjištění.

KJ: Jak jste se ocitla v divadle Kampa?

MF: Do toho všeho jsme v roce 2009 založili, s jiným kruhem žen, občanské sdružení Paralela, která se mělo věnovat propojení rodinného života, nalezení shody ve vzdělávání dospělých i dětí. Začali jsme organizovat různé akce s dětmi na zádech. Dva roky jsme organizovali workshopy s mexickými indiány pod názvem Aztécké léto. Já se už delší dobu znám s Jardou Duškem. A opět jsme se setkali právě u Aztéckého léta. On je obdivovatelem indiánských kultur. Přivedl nás do divadla Čertovka, kde zrovna končil původní nájemce. Jarda nás přizval do prudukční a dramaturgické spolupráce na divadle Kampa. Kampě jsem se hodně věnovala do té doby, než se narodila Mia. Pak už jsem byla z těchto dvou projektů unavená. Ta holčička byla vymodlená a chtěla jsem tu být pro ni. Viděla jsem na Adriankovi, jak ten čas strašně utekl. Oba dva projekty byly pro mě hodně důležité, ale věděla jsem, že se obejdou beze mě. Tak jsem se upozadila a užívala jsem si mateřství a jenom polehoučku pokukovala, co se děje. A pak jsem se začala zase pomalu napojovat. Víc do té školky, protože tam chodí můj syn. Divadlo je, mám pocit, v dobrých rukou. Setkávám se s nimi jenom jednu týdně. Máme schůzky, porady, řešíme produkční věci, vize, koncepce a dramaturgii. V tom jsem pořád zapojená, ale ne tolik, jak by to třeba chtělo. Teď pomalinku začínám mít pocit, že si to všechno začíná sedat a že budu zase moci být akční, jako jsem vždycky byla. Ale pro mě je strašně důležitá ta nukleární rodina. To prostě musí fungovat.

KJ: Kdo vás podporuje, kdo vám pomáhá?

MF: Mým zdrojem je les, příroda. Tam jsem vždycky našla cestu ven z problémů. A hodně mi dal indiánský pohled na svět, jejich očistné rituály. Blahodárné jsou pro mě masáže. I když já masíruju, dobiju se tím a cítím se daleko líp. Teď ale mám období péče o tu svou holčičku, takže nemasíruju. Všechno má svůj čas.

KJ: A co je váš motor? Co vás vždycky nakopne?

MF: Já jsem takový činorodý člověk. Jsem ráda v akci. Já se ráda nechám nakopnout kdykoli. Ať venku svítí sluníčko, nebo je velká chumelenice, mě to všechno inspiruje.

KJ: Když jsme u inspirací, můžete třeba jmenovat nějaké konkrétní lidi, nebo knížky?

MF: Můj největší učitel, člověk, který mi opravdu pohnul životem a díky bohu i mému muži, je Eckhart Tolle. Vždycky, když nevím, tak si otevřu jeho knihu a okamžitě se dostanu zpátky k sobě. V tom je velká síla. Pak mě inspirují původní kultury. A nemyslím tím jenom ty exotické indiánské, ale i místní. Žiarislav, slovanský vědomec. To je takový místní šaman, který tady v Čechách teď pořádá „vědomecků univerzitu“. To je pro mě naprosto unikátní zdroj. Nám se povedlo propojit Žiarislava s indiány a stali se z nich pravdu dobří kamarádi. Každý reprezentuje svoji kulturu, ale je tam spousta styčných bodů. To je fascinující.

Velmi si vážím přátelství s Jardou Duškem. Myslím si, že jemu se daří úžasnou formou předávat jednoduché a důležitě informace. Jak představeními Čtyři dohody, Pátá dohoda, tak Malými vizitami. I přednáškami, diskuzemi, besedami. Myslím si, že jeho podání dokáže probudit i lidi, kteří k nějaké transcendenci nebo zamyšlení zatím neměli žádný vztah.

KJ: Jak prožíváte současnou společenskou situaci?

MF: Teď od prezidentských voleb to od sebe odháním. My jsme v divadle podporovali Táňu Fischerovou. Všichni v mém okolí byli pro Táňu, ale najednou dostala jen pět procent. Pak všichni kolem mě volili Karla Schwarzenbergera, ale vyhrál Miloš Zeman. Byla jsem z toho hodně znechucená. Ale řekla jsem si, že máme to, co si zasloužíme a musíme jít dál. Trošku jsem přesunula svou pozornost. Nečtu noviny, nečtu internetové diskuse. Prostě jsem zaměřená na ten svůj svět.

KJ: A jak si malujete budoucnost?

MF: Já teď žiju ze dne na den. Splnil se mi velký sen, tím že jsme se přesunuli z Prahy na venkov. Ani jsem ještě nezačala přemýšlet, co bude dál. Potřebuju, abychom jako rodina tady dobře zapustili kořínky. V rámci stěhování jsem našla své zápisky se sny a přáními. Od té doby věřím, že je opravdu důležité vědět, co člověk chce a udělat si v tom jasno. Hlavně to domyslet. Ony občas přijdou i věci, které si člověk sice přeje, ale nedomyslí je a pak je zaskočený. Člověk, když se stěhuje po pěti letech s těmi dvěma dětmi, tak se musí popasovat se všemi těmi krámy, co má a nutí ho to nějak probrat. Je to čistící proces. Takže třídím, probírám, odvážím na charitu, prostě zjednodušuju. Člověk se lehce nechám čímkoli zahltit. Ať se to točí! Ať proudí energie! Aby mohly přicházet nové věci.

Děkujeme za ochotu podělit se o své zkušenosti a prožitky. Kateřina Jonášová a celý tým Učíme se příběhy.