"Kombinace podnikání, cohousingu, práce z domova, domácího vzdělávání a dalšího nám dává příležitost žít s lidmi, které máme rádi."

„Jíte maso?“ je první věta, kterou z úst Michala Martocha slyším. „Bohužel ano,“ popravdě odpovídám já, aniž bych tušila, kam přesně tím míří. „To je dobře, najíme se rovnou u nás.“ „Oběd by byl fajn, ale mně to nepřijde úplně vhodné, přeci jen mě vůbec neznáte,“ snažím se popsat svoje rozpaky. „Ale to je v pořádku. K nám pořád někdo chodí a taky u nás pořád někdo jí. My jsme zvyklí.“ Mávne Michal rukou a mně je jasné, že mě čeká skvělé odpoledne ve společnosti člověka, který je nejen zajímavý, tím co dělá, ale je především také srdečný, veselý, laskavý a vřelý. Vykračujeme tedy do druhého patra panelového domu, kde mají Martochovi pronajatý byt. V předsíni nás vítá Michalova žena Monika, v náručí s nedávno narozenou dcerou Elou. Monika se usmívá, zve mě dál a já si nemůžu nevšimnout, jak z ní přímo sálá klid a vyrovnanost. Ještě než se naobědváme, stačíme si toho o sobě povědět celkem dost a já s radostí zjišťuji, že je to přesně ten typ lidí, se kterými mám pocit, že už se známe „odjakživa“. Kochám se pohledem na malou Elu, na to, jak jsou spolu vzájemně Michal, Monika i malá Ela energeticky, citově propleteni, spojeni, jako by byli všichni tři dohromady jeden organismus. Dokonce ani moje panika, která mě zachvacuje při nastavování diktafonu, není tentokrát tak velká, protože pocit pohody a spokojenosti jsou v přítomnosti Michala a Moniky prostě nakažlivé. Ať už během hovoru Monika kojí malou Elu a zároveň naslouchá Michalovu vyprávění, anebo pohupuje Michal už nakrmenou, spokojenou, spící Elu v houpací postýlce a do rytmu při tom souhlasně pokyvuje hlavou, zatímco Monika doplňuje některé jeho věty, myslím na to, že i kdybych se nedozvěděla vůbec nic dalšího, cesta na Moravu mi „stála za to“. Jenom pro tu harmonii, která tu vládne a působí naprosto blahodárně i na člověka, který je jako já jen v roli posluchače a diváka. Tváří v tvář tak silnému poutu, které mezi sebou Michal s Monikou mají, si i sama sobě, možná po delší době připomínám, co má v životě skutečnou hodnotu. Michaela Krupičková

Celý text