Michal Bartoš

L: Místo, kde právě jsme, jste nazvali Sluňákov.  Ten název nějak souvisí se zdejší historií nebo se týká přírody?

B: Týká se přírody. Ale já jsem to sám nevěděl. Ten název vznikal, když jsem nastoupil po roce 89 na nově vzniklý odbor životního prostředí na olomouckém úřadě. Už v té době jsem nosil v hlavě záměr vzniku areálu, který by využíval místní přírodu k tomu, aby se lidé při setkání s ní mohli společně zastavit a popřemýšlet o svém sepětí s krajinou, kterou obývají nebo ji navštěvují.  Iniciovat prožitky a rozhovory o podobách vztahu člověka a přírody. Snažit se udržet důležité téma ochrany přírody ve veřejném prostoru. Klíčem k rozvíjení tohoto vztahu člověka a jeho prostředí bylo pro nás vzdělávání, poskytované však alternativně ke klasickému, jako jeho doplnění, hravě, tělesně, v rozhovoru, nenásilně, se snahou o utváření vlastního názoru, který umíme vyjádřit. Vždy kolem mne bylo dost lidí, které tento záměr oslovoval. Hned zpočátku jsme chtěli dát tomuto společenství přátel nějaký název. Napadaly nás různé názvy - cizokrajné i české, třeba něco podobného brněnské „Lipce“. Nic se nám nelíbilo, až někdo vyslovil „Sluňákov“. Všichni byli už unavení a to podivné slovo nám pak zůstalo. Dlouho jsem si myslel, že jej navrhl jeden student a říkával jsem, že náš název odkazuje k něčemu mezi sluncem a slonem. Pak mě geolog Václav Kopečný upozornil, že v České republice existuje kámen pojmenovaný Sluňák a jeden z nich mi i věnoval. A až při dvacetiletém výročí jsem zjistil, že autorkou návrhu byla Martina Burešová, která se tehdy ve vaně připravovala na zkoušku z geologie a tento kámen opravdu použila pro název našeho sdružení. Sluňák je odborný název pro šutr. Docela vzácná třetihorní hornina - křemenec.

L: Já vás teď vrátím hodně zpátky - až k vašemu dětství. Kde jste se narodil?

B: Já jsem se narodil tady v Olomouci, v rodině historika.

L: Otec historik?

B: Otec byl historik, ano. Martin Škabraha vtipně poznamenal, že to je člověk, co si vymýšlí minulé příběhy a když už se jednou vymyslely, je potřeba je vyprávět tak, jak se doopravdy staly. On byl mimořádně pečlivý historik. Maminka byla zbožíznalkyně v Drobném zboží Olomouc. To zboží byly třeba hračky, kočárky a tak. 

L: Vzpomeňte na ty úplně nejranější chvíle vašeho života.

B: Jakýsi pocit štěstí.  Láska rodičů. Ten pocit spokojené rodiny jsem měl dlouho. Až teprve ve dvaceti letech jsem se dozvěděl, že to nebyla pravda. Když jsem se narodil, naši byli rozvedení. Nijak jsem tím nikdy netrpěl, takže na mě zřejmě sehráli nějaké zdařilé divadlo. Rodiče se zase sešli, když mi byly tři roky.  Když jsem se dospělý o rozvodu dozvěděl, tak to se mnou docela zamávalo. V brzkém dětství mě vychovávala tak nějak celá rodina. Já jsem hodně trávil dětství v obci Rohle, která je ukryta v údolí mezi lesy v trojúhelníku mezi Uničovem, Zábřehem a Šumperkem. V té obci měli táta i máma své rodiče, mé babičky, ty bydlely v domcích přes ulici. U nich jsem trávil celé své dětství a veškerý svůj volný čas. A měl jsem to tak rád, že když naši jeli na dovolenou a chtěli mě brát s sebou, tak já jsem nikdy nechtěl. Chtěl jsem být u babiček.

L: Byl jste tedy spojený s více lidmi, tedy vás více lidí ovlivňovalo.

B: To asi ano. Ale neuvědomoval jsem si to. Máma byla se mnou pořád. Táta hodně pracoval, ale přitom výchovu táty cítím nějak silněji, přestože se mi moc nevěnoval. On pořád pracoval. Zdá se mi, že mě nasměroval. Měl zřejmě silnější geny. 

L: Když vzpomenete na první léta školy, co se vám vybaví?

B: Paní učitelka Rosická. Taková hrozně hodná paní učitelka. Pak spolužáci, někteří, a spolužačky.

L: Hodná paní učitelka Rosická?

B: Já si ji takhle pamatuji. Nepamatuji si ji úplně přesně, ale měl jsem takový hrozně příjemný pocit jakéhosi bezpečí a fakt jsem chodil do školy rád. Pak mě to přešlo trošku. Potom jsem dost těžko nesl střední školu, ale tam jsem se zamiloval do své nynější ženy. Všichni nám říkali, že se máme učit a ne dělat blbosti. Taky jsem cítil hodně velký vliv autority táty, protože on strašně dbal na to, abych dobře studoval. Dokud on chtěl, mně se moc nedařilo. Až když měl po infarktu trošku jiné starosti, tak jsem se osvobodil. Na vysoké škole. Předtím jsem studoval z takové jakési povinnosti, dobrý student pro tátu. Když jsem se od toho oprostil, tak to nakonec i platilo. Studoval jsem ekologii v Olomouci. Ta historie mě asi dovedla ke kultuře. V ní jsem nacházel mnoho inspirace pro můj vztah k přírodě. Z takového širšího pohledu, vědecky i laicky, přirozeně lidsky.  Takové ty otázky, jestli třídíš odpad, tak jsi zelený nebo nejsi zelený, to mě nebralo. Já jsem to vždycky vnímal úplně jinak.

L: Na jakou střední školu jste chodil a proč?

B: To bylo gymnázium Hejčín a rozhodli to rodiče. Chtěli pro mě školu, ze které bych mohl jít na vysokou. Já jsem měl docela dobré známky. A pak na střední škole to byl náraz. První vyvolání podle písmene, byl jsem první v abecedě a hned za pět. Zjistil jsem najednou, že bez učení už to nejde. Po pěti nebo šesti pětkách v prvním pololetí mě táta posílal na učiliště. Nebylo mi na střední škole dobře. Pořád jsem něco doháněl. Až na té vysoké škole to byl pro mě pěkný svět.  Na obou školách jsme ale měli bezva partu.

L: Co vás bavilo na gymnáziu?

B: No, tak moje nynější manželka mě hodně bavila. Kupodivu biologie moc ne, začali jsme kamením, geologií, s přísnou bioložkou. Chtěla velmi přesně slyšet, co nás učila. Nic pro mě. Ta první pětka byla z biologie. Já jsem měl v podstatě rád předměty, kde mě zaujali učitelé. Třeba chemik, pan Hajn, ten mě pak učil ve cvičení i biologii, jeho výklad fotosyntézy byl obdivuhodný. Chemii nesnáším, jde mi proti srsti, ale snesl jsem ji jen díky němu. No a pan učitel Just na geografii. Měl jsem nejraději jejich předměty.

L: Proč si myslíte, že vás začaly zajímat ty obory? Souvisí to s dětstvím?

B: Spíš asi ne. Spíš toulky přírodou a zážitky z kultury. Vždy jsem spíše přírodu vnímal jako krajinu, poeticky. Ne jako ekosystém, vědecky. Už u babiček jsme měli partu kluků, se kterými jsme vyráželi ven, do lesa, na houby, na daleké výlety na kole. Rohelští kluci mě vzali mezi sebe a když jsme o prázdninách hráli fotbal a dělili jsme se na místní a ty na prázdninách, tak já jsem hrál protekčně za domorodce. V té vesnici bydlela rodina Šafářů, složili by jedno fotbalové mužstvo i s lavičkou náhradníků, všichni blonďatí. Bylo jich hodně a všechno ovoce, co dozrávalo kolem obce, sklidili ještě zelené. My jsme pak museli chodit daleko. Krajinou, které můj táta říkal líbezná. A chutnala. Natrhali jsme třeba dvě plné konve lesních jahod a babička nám z nich udělala ovocné knedlíky. V Rohli jsem také pásl krávy. Ulevoval jsem tamějším pastevcům, oni spali a pili a já zadarmo pásl. Oni mi vždycky koupili nanuka, Eskymo za korunu. To všechno byly silné zážitky.

L: Pojďme to zařadit časově. V jakém období tohle bylo? Jak jste prožíval revoluční přelom?

B: Já jsem narozený roku 64, takže mě chytla revoluce, už když jsem byl v práci. Po škole jsem dělal podnikového ekologa v Agrochemickém podniku Litovel. Byl jsem nuceně zaměstnaný. Měl jsem štěstí na tamějšího ředitele. Nikdo tehdy nebral ochranu přírody úplně vážně. Je to teď lepší? V tom podniku se uskladňovala hnojiva. Sklady byly poměrně propustné, takže tam docházelo k velkému znečištění. Zpracoval jsem takový plán, co by mohli udělat. Bylo to drahé, přesto ředitel pár věcí napravil. Ale skončil jsem v chemické laboratoři a usilovně jsem hledal jiné místo. Potom jsem šel na Výzkumný ústav rostlinné výroby a to už bylo to revoluční období. Měl jsem zkoumat dopady emisí na rostlinnou výrobu blízko Přerova. Na základě výpočtů jsem měl počítat škody, které se způsobují na zemědělské produkci přerovským průmyslem. Před revolucí nějak docházely tomu výzkumu peníze a už se to celé reorganizovalo, takže se některé pobočky rušily. A já jsem znovu hledal místo. Skončil jsem na odboru životního prostředí na místním magistrátu a tam jsme ve třech lidech začali dělat životní prostředí. To mě celkem bavilo ze začátku. Myslel jsem si ale, že budeme daleko víc řešit nějaké kauzy. Ale spíše jsme hodně úřadovali. Začal jsem hledat nějakou smysluplnější práci. Měl jsem šéfa, který mi umožnil, že jsem některé studie, které normálně končí na úřadě v šuplíku, začal zveřejňovat. Začali jsme pořádat veřejné besedy, tzv. ekologické večery. Naštěstí mi to ten šéf, Jaroslav Kadula, hodně dlouho přikrýval, protože návštěvnost zpočátku nebyla žádná. Mohl jsem dál dělat na plný úvazek environmentální vzdělávání, já jsem toho využil, a najednou o ten program začali mít lidé zájem. Pak už jsem nebyl sám, najednou jsme byli tři, s Helenou Nováčkovou a Janou Vyhňákovou. Pak přišla Petra Koppová. V roce 2007 byl postaven tenhle barák, město nás založilo jako obecně prospěšnou společnost a dnes už je nás tu pracuje dvacet. Město nám dnes dává asi čtvrtinu rozpočtu, ostatní si vyděláváme činností a sháníme granty.

L: Teprve když jste přestal studovat pro ocenění svého táty, tak jste se uvolnil a začal jste být dobrým studentem. Znamená to, že jste pozornost upnul tam, kde jste cítil nejlépe?

B: Já jsem se začal zabývat víc sebou a ne tím, co si přeje ten táta. A začalo mi být dobře na světě. Nakonec, i nám spolu pak bylo daleko lépe. I když jsme se hádali, byl to daleko lepší a normálnější vztah. A on, zase musím říct, byl natolik velkorysý, že mě nechal. Já jsem se předtím tak nějak dobrovolně podřizoval té autoritě. Nebyl jsem nějak výbojný, žádnou klasickou pubertu jsem neměl. Možná to byla až pozdní puberta, to osobní dozrání. Až když táta začal mít zdravotní problémy, tak mě teprve došlo, že se o sebe mám starat sám. Kvůli sobě. A od té doby už se mi pořád ten můj příběh odvíjí na té sebedůvěře a starostlivosti o věci, které vnímám jako důležité.

L: Střední škola patřila zejména vaší ženě v pozornosti a zájmu?

B: Vysoká taky.

L: Kdy jste se tedy rozhodli se vzít? Jak to bylo?

B: My jsme se brali už na výšce. My jsme spolu chodili už hrozně dlouho, a tak jsme nechtěli dopadnout jako přechozená známost, nechtěli jsme se rozejít. Potom jsme ale měli problémy s  oběma dětmi. Nějak nám to nešlo dohromady, a na obě děti jsme vždycky dlouho čekali. Když jsme se dočkali, tak obě děti (Martin a Michaela) měly období s velkými zdravotními problémy. Nebylo to pro nás snadné. Nakonec i to dopadlo lépe, než jsme čekali.

L: Kdy se vám tedy narodily děti?

B: Martin je ročník 89. A Míše je teď šestnáct. Rok po narození měla velikánské zdravotní problémy. Zlomilo se to k dobrému, zrovna když jsem vedl dětský letní tábor v Proseči u Skutče. Manželka tehdy cvičila Vojtovu metodu, to bylo hrozné. Manželce ale dala obrovskou naději jedna sestra, která ji učila, jak má cvičit. Byla úžasná. Jednou mě viděla, jak jdu a říkala Lence: „Podívejte, jak chodí ten váš manžel. On je taky takový rozvolněný. S vaší dcerou to bude dobré.“ A působila tak, že Lenka tomu začala věřit a začala věřit té metodě. Tak vůle nás asi uzdravila. A na tom táboře nebyl signál a já chodil každý den volat domů daleko za tábor, dodnes si výrazně pamatuji to místo, když jsem zavolal a šťastná Lenka mi říkala, že malá udělala poprvé koníčka. A když jsem přijel domů, pořád se to lepšilo, a teď je to krásná holka. A právě teď je vedoucí na sluňákovském táboře.

L: Jak se vám o tom mluví?

B: Já když mám problém, tak jej dávám ven, potřebuji se z toho vymluvit. Svěřuji se přátelům.

L: Co vám tyhle zkušenosti v životě změnily?

B: Já myslím, že jsem měl v životě nějak „srovnáno“ už předtím. To je takové namyšlené, že? Neměl jsem všechno narovnané. Mně to ale tak prostě zapadá, vnímám život jako sled událostí, z nichž je řada z principu tragických. A mám silný pocit, že někde nade mnou jsou andělé strážní. Snad je neuráží, když o nich mluvím. Vymyslel jsem si nějaký příběh, co by mě bavilo dělat, a z úřadu, kde to vlastně vůbec dělat nejde, se mi to povedlo. Vím, že je strašně moc lidí, co sní. Mně se ty mé sny opravdu nějak zhmotnily. Vždycky říkám, že kdybychom tady dneska spolu domluvili, a zítra mně osud nedopřál pokračovat v práci, kterou mám rád, tak to stálo za to. Dvacet let jsem pracoval naprosto svobodně. Stresy, které to přinášelo, jsem si dělal sám. Takže úplně neuvěřitelně příjemný pocit. Dlouhodobě. Já mám rád životní příběh sochaře Jana Křížka. Jeho manželka řekla, že někteří lidé nemají ideje, někteří žijí ideje jiných a někteří žijí ty svoje. Mně se strašně poštěstilo, že můžu žít svoje ideje. My teď vydáváme takové metodické knížky pro učitele. To nedělám vůbec já. Teď se nám povedlo dát dohromady báječné lidi, v naší výukové i metodické sekci, a oni udělali překrásné materiály pro školy. Učitelé je s nadšením používají. Navíc působíme v domě, který jsme si vysnili a nyní ještě pokračujeme s úpravou venkovního prostoru. Ten právě dostává úplně novou podobu. Když jsme přišli, bylo tu pole, o které nikdo neměl zájem. Postupně jsme tu vytvořili vodní plochy, vysázeli druhově pestrý les a snažíme se, aby se pole proměnilo v louky. A teď spolupracujeme s významnými českými výtvarníky, abychom to všechno propojili vycházkovým okruhem, na kterém návštěvníci najdou jakousi galerii v přírodě. Takže mnoho úspěchů a přitom je to pro nás nejsložitější období, protože nikde nejsou finance a my fakt nevíme, jestli příští rok přežijeme. Mám tady strašně fajn lidi, a kdybych někoho propouštěl, tak je to hodně bolavé. To jsou ty kotrmelce. Něco se povede a pak už to tak úplně nejde. Ale znovu říkám, že dvacet let je dvacet let a to mi nikdo nesmaže. Člověk nikdy neví, co přijde.

L: Popište nám Sluňákov. Jak se vyvíjí od počáteční myšlenky?

B: Mělo to být něco trošku mimo město, blízko nějaké pěkné přírody. To se povedlo, je tady hned za námi Litovelské Pomoraví. Původně jsme mysleli, že bychom mohli být na Svatém Kopečku. Pak jsme objevili tyto pozemky při hlavní turistické cestě Litovelským Pomoravím, na vstupu do něj ve směru od Olomouce. Já jsem začal usilovat, abychom je mohli využít. Na úřadě jsem měl možnost oslovovat politiky. Přesvědčoval jsem je, že ta příroda na severu Olomouce má hodnotu podobnou jako historické památky ve městě a že si to území zaslouží pozornost a můžeme tak také zkvalitnit formy environmentálního vzdělávání. Ten projekt šel hrozně pomalinku. V roce 89 mě napadlo, že by tady měl být nějaký dům, tehdy dokonce tři. Prostě megaloman. Je dobře, že nakonec vznikla jen jedna budova s více funkcemi. Původně zde měla být alternativní základní škola. Tím nechci rozhodně říct, že bychom kopírovali nějakou známou pedagogickou školu, ale spíše jsme vyzobávali, co se nám na jednotlivých alternativách líbilo. Propojovacím tématem mezi předměty měla být „ochrana přírody“. Pak tady měl být hotýlek pro pěší, cyklisty, vodáky, koňáky. Turisticko - informační centrum.  A to doplňovala myšlenka klasického hanáckého statku. Tam měly jezdit městské děti na týdenní programy a potkávat se na nějakých aktivitách s dětmi ze školy. A kromě toho statku tu všechno nakonec jaksi v menším existuje. Děti sem dojíždějí na denní a pobytové programy. Ubytování pro turisty je u nás možné. Jsme vzdělávací instituce, takže jsme šli jinou cestou než tvořit nějaký skanzen nebo ukázku soběstačnosti. Nedaleko od nás existuje hanácký skanzen v obci Příkazy, pár kilometrů odsud. Dá se tam dojít pěšky. Statek, který se zachoval. My bychom tady dělali jen nějakou moderní repliku. Tak teď jsem docela rád, že se to nestalo. Nakonec jsme postavili takovou, ve své době, experimentální nízkoenergetickou budovu. Ti, co dnes dělají pasivní domy, tak už se a námi nebaví, jako že jsme jenom nízkoenergetičtí ... Když mluvím o andělech strážných, tak se mi vybaví  také čtyři architekti, kteří dům navrhli. Ateliér v Praze, ale většinou rodáci odjinud. Zůstali v Praze po studiích. Dělali mimo nás i velké stavby, třeba Národní technickou knihovnu v Praze nebo Studijní a vědeckou knihovnu v Hradci Králové. Vše oceněno cenou Grand Prix, včetně Sluňákova. My jsme byli takové jejich první dítě. Myslím, že to prožívali podobně jako já. Sedělo to i lidsky. Proto si myslím, že se ta stavba tak povedla. Městu se zdála strašně drahá. Byla tu spousta věcí navíc, nějaké technologie a tak. Až teprve za několik let, když to dostalo cenu Grand Prix, a město z toho mělo trošku slávu, tak zpětně to lidé na úřadě vzali, že se ty peníze vyplatily. Já si vůbec myslím, že je to hezké, když se do těch veřejných staveb trochu investuje. To vždycky dělaly ty civilizace, které byly na vzestupu. Až ty upadající civilizace jedou rychle a podle nejnižší ceny. Teď nevím, kde jsme.

L: Jak pedagogové a děti přijali tu možnost vzdělávání tady na Sluňákově?

B: To zase nebyl takový problém. To přijetí probíhalo postupně. Kdysi dávno jsem začal jezdit po školách sám. Věnoval jsem velké úsilí tomu, abych mohl na úřadě dělat to, co mi dávalo smysl a co mě bavilo. Ekologické problémy jsem dětem v programu vždy spíše jen nadhodil a snažil se to vést tak, aby o tom přemýšlely ony samy. Vždycky jsem si děti a studenty rozdělil na skupiny a šlo o to, aby mezi nimi proběhl nějaký proces, aby problémy řešili společně. A když to nedopadlo podle mého, tak jsem na tom výsledku nelpěl, šlo mi o jejich zájem, o proces jej v nich vzbudit. Programy se uchytily. Přibylo nás. Pak začaly jezdit školy za námi do mateřské školy v Horce nad Moravou. Jezdily na denní programy. Nízkoenergetický dům byl postaven v roce 2007. Protože má i ubytovací část, můžeme vedle denních programů nabízet i programy pobytové. Prostě jakoby škola v přírodě, ale děti se účastní našeho programu, který má vždycky nějaký příběh. Děti jej společně prožívají a samy ho spoluvytvářejí a své zážitky a získané poznatky si na konci projektu sdělí. Teď se moc těším, že budou moci být ještě více venku a až bude venkovní areál zkolaudován, tak se budou moci společně těšit z různorodých prostředí, v rajské zahradě lodi od Františka Skály, v lesním chrámu a kouzelném lese Miloše Fekara nebo v Sluneční hoře (hoře živlů) od Miloše Šejna. A večer si zazpívat u ohně uprostřed Ohniště sluneční spirály Marcela Hubáčka. Teď jakoby mluvím proti tomu domu, ale přeci jenom to jsou pro mě ještě významnější místa ve smyslu přímého setkání s přírodou. S přítelem Tomášem Daňkem jsme se jednou shodli na tom, že máme rádi environmentální vzdělávání jako jakési vodění dětí i veřejnosti do míst, kde se jim může stát něco, co jim odkryje krásu přírody, prožitek, který zůstává. V domech jsme pořád, málokdy vyjdeme ven. Dřív se lidé báli toho, co bylo pro ně v přírodě neznámé – vymysleli si duchy. Teď se bojí spíše z toho důvodu, že se mediálně dozvídají, co jim v přírodě hrozí. Když televize oznámí, že někde nějaká liška počůrá borůvky a po jejich snězení lidé onemocněli, tak nám hned volají rodiče, jestli chodíme s dětmi na borůvky. A ty děti k nám přijíždějí s batohy, kde jich půlku vyplňuje elektronika, zbývající část pak repelenty a svačinka, kterou nesnědly. Pořádné boty, oblečení a vybavení na pobyt v přírodě velmi často chybí. Došlo k tak velkému odcizení od přírody, že mám pocit, že environmentální vzdělávání je dnes už jen to, když necháme děcko projít tři kolečka kolem rybníku a ono zažije, že něco překonává, že může spadnout do vody, že se může namočit, že fouká vítr. Zážitek z obyčejného pohybu volnou krajinou. Ano, vodit je do situace, kde mohou zažít setkání se stromem, se zvířetem, s kamenem, učinit to tak, aby to lidi uchvácené přitažlivostí moderních technologií bavilo.

 L: To co vy vnímáte, chcete předávat dál?

B: Já bych to strašně nerad dělal. Spíš to beru tak, že se snažím vždycky přitáhnout člověka, aby nám spolu bylo dobře. Předání v tomto smyslu. Někdy to jde a někdy to samozřejmě vůbec nejde. A já jsem strašně rád, že to naladění se občas podařilo. Myslím, že to drží pohromadě smysl, který nějak podvědomě cítíme. Štěstí v možnosti být u toho. Takže se to povedlo: vymyslet projekt, kde člověk cítí, že to nedělá jenom pro práci, ale že to má nějaký smysl. Kdybych myslel do důsledků tu knížku, kterou jsem napsal, tak by tam měla hrát podstatnější roli rodina. Poodešel jsem od smyslu. Protože často jsem byl v práci a ne u ní.  Na druhé straně by Sluňákov asi nebyl. Vrátím se raději k těm osobám. Třeba Reynek, zajímavější jsou často lidé, kteří jsou za těmito solitéry jakoby ukryti. Jeho manželka Suzanne Renaud, básnířka. Oni mohli žít ve Francii nebo tady. Ona s ním žila v Petrkově, starala se o jeho syny, byla v pro ni cizím prostředí. Vzdělaná žena, opravdu citlivá. Reynek, to je nádherný příběh, ale on nemůže být jenom krásný, protože za ním žil někdo takový, o kom se to nedá takto říci. Přesto je tvůrcem příběhu. Každý velký příběh má své stíny. V každém životním záměru, který se realizuje, je kus sobectví. Když si vytvořím vize a daří se mi je realizovat, pak se mi po světě chodí daleko lépe a připadám si svobodnější. Toto se mi podařilo a toto mi nikdo nesebere. To je situace, kdy se člověk v dobách pro něj tragických, může opřít o sebe, o svůj příběh. Ale nevím, co to má co radit ostatním. Příběh, na který teď myslím, by neměl  být návodem převzatým od druhých. Měl by být svébytnou vlastní pohádkou s nadějí na podmíněně šťastný konec. Ten si lze představit jako umění zestárnout a umřít. Abych tak řekl, já jsem sobec, to sobectví spočívá v tom, že si nic neshromažďuji pro sebe, protože mě to nebaví. Já mám rád, když je ekologický večer a přijde tam dvě stě lidí, ten sál je plný a ještě se povede, že ten host to tak skvěle řekne. Tak, jak bych to já nikdy nedokázal. Přichází to nečekaně, třeba při společném koncertě Radůzy a Václava Koubka. V té době byla Radůza ještě neznámá a Koubek pozapomenutý. Lidé vycházeli ven beze slov. A ono se to mockrát nestane mít zážitky na celý život. 

  L: Dokážete děti zaujmout, umíte si k nim najít cestu. Dokážete se jako vcítit do dítěte nebo kde se vzaly ty zkušenosti?

B: Když jsem ještě učil a připravoval programy, tak už jsem měl děti. To určitě je dobrá zkušenost. Učil jsem děti od mateřských škol po vysokoškoláky. Mám rád, když vidím zaujetí dětí, to se mi nejvíce dařilo u předškoláků, první třída, druhá třída, a pak až u vysokoškoláků. Druhý stupeň bych asi skoro nepřežil učit. Zajímavým poznatkem bylo, že malé děti byly bezprostřední a velmi otevřené, sdělovaly mi bezprostředně své pocity a názory. Prvňáci ještě taky, druháci snad a pak už děti zaraženě přemýšlely, jestli se to učily, jestli to slyšely od rodičů nebo učitele, už poznaly, že jsou často zkoušené a omyly se trestají. Často s nimi i vlastní přístup k problémům. Vždy jsem se snažil, aby mezi mnou a studenty probíhala komunikace. I zmíněný program o živlech měl v sobě ukryto několik variant, kam jsem se s dětmi mohl dostat, v závislosti na reakcích dětí. Ten program o živlech jsem měl připravený jako pohádku. Ale kdysi podobně přemýšleli i dospělí, ve vodách byly nymfy, v zemi trpaslíci, ve větru sylfové, v ohni salamandři, ohniví mužíci. I učenci to probírali. Dělili nymfy na mořské a suchozemské a tak. A toto nyní sděluji dětem hravou formou, s cílem mluvit o jejich běžných prožitcích s přírodou, zmoknutí, popálení, stavbě písečného hradu, kdo jim to zcuchal vlasy, … V jedné mateřské škole za mnou přišla paní ředitelka a řekla mi, jestli se nebojím, že si děti budou myslet, že se v přírodě ty moje pohádkové bytosti vyskytují. Zeptal jsem se jí, jestli těm dětem už nevykládají pohádky? A řekl jsem jí, ať se nebojí, že ve škole jim ty pohádky z hlavy později stejně vytlučou. A s nimi i jednu možnou podobu přírody. Tu poetickou a hravou. Myslím, že je to škoda. Pro přírodu i pro nás. Ten areál, co venku společně s umělci připravujeme, se také hodně vztahuje k živlům. Objevujeme v něm při procházce přírodu s pomocí sedmi bran. Čtyři jsou živelné, jedna je sluneční, to je takové světlo, které prostupuje všechny živly, může to být třeba rozum, slunko nebo něco, co je tak promíchává, co z toho tak vyvěrá. Potom máme poutnickou bránu, jako že je příjemné putovat krajinou. A pak ta sedmá je brána poetická. Ta přibližuje tvary, vůně, chutě a zvuky přírody. To většinou škola moc neučí. Já bych to třeba také neučil, kdyby to škola učila. Myslím, že střediska ekologické výchovy nemají být efektivnější než škola, myslím, že cesta je učit vnímat přírodu i jiným možným způsobem. A hlavně brát děti ven, do reálné přírody, tělesně dostupné. Ne všechny naše programy to mají, máme tady i klasické učební programy. Vždy je však dobré, když jdou děti ven, naloví si třeba rybku ve vodě, mají ji na dlani, zcela jinak, než ji znají prostřednictvím atlasů a počítačových programů. A když jim ukážete takového korýše, žábronožku nebo nějakého listonoha, to jsou pro ně úplně neskutečná pravěká zvířata. A to normální člověk třeba ani nevidí, když se o to nezajímá. 

L: Myslíte, že tyhle zážitky a co jste říkal, že dětem dáváte nějaké impulzy?

B: Myslím, že ano. Já beru celou školu, že je to soubor impulzů, z nichž si člověk vybere, co jeho je. A my se snažíme, aby to byly impulzy přírody, aby si studenti nějaký svůj vztah k přírodě našli. Mně se zdá, že když sem přijede třicet dětí a jeden z toho bude biolog a jeden ekolog (a to je ještě moc), tak kdybych na ně šel přísně ekologicky, vědecky, tak osmdesát procent z nich ty údaje zapomene. Věřím, že prožitek zůstane déle. A oni potom už jako stavaři nebo inženýři mohou najít svou cestu k přírodě, nebo alespoň ochotu komunikovat o její povaze s ekology. Že nebudou vnímat ekologa jen jako toho, co je proti všemu, nebo ideologa, nebo podivína nebo toho kdo třídí odpad a jí zrní.

L: Jak to vidíte do budoucna?

B: Nyní ta síť má problémy, včetně středisek, kde jsem se učil: Chaloupky, Lipka v Brně a další. Je jasné, že se to dá vrátit zpět a zase konat tuto činnost dobrovolně. Pořád si ale myslím, že finance do vzdělání se vyplatí. Střediska se mohou opět ocitnout jakoby sama, ztíží se komunikace mezi nimi, horší bude výměna dobrých nápadů. Dnes je řada z nás závislá na grantech, ty jsou ale časově omezené a s důrazem na inovaci a nové nápady. Někdy by bylo fajn, pokud by se myslelo také na udržení toho, co se osvědčilo. Kvalita projektů nikoho nezajímá. Důraz je pouze na kontrolu administrativních postupů. Mělo by se hlídat obojí. Důraz na výběr uchazeče s nejnižší cenou považuji za náznak toho, že naše civilizace je v úpadku. Granty systematicky směřují k tomu, že mohou vznikat věci nekvalitní a nefungující. Úřední neosobní a formální šiml ubíjí tvůrčí imaginaci. A hrozí nám, že se takto zase dostaneme do šedého světa.  Všechny zajímají jenom procesy a aby to bylo za nejnižší cenu. Ale z toho nejde udělat pěkná věc. A nikdy v historii se neděly nejpěknější věci za nejnižší cenu. Sem na kontrolu grantu přijede osm lidí, jeden z nich je na kvalitu, ale také je vidět, že na jeho názoru vůbec nezáleží. A těch sedm jde po financích a po tom, jak to všechno děláte. Když třeba dělám doktorát, tak se hodnotí, jestli ta práce je originální a jestli za něco stojí. Já si myslím, že u těch projektů by to šlo také. Navíc žádný z grantů podporujících projekty nepočítá s časem a prací, která je spojena s jeho ukončením, se snahou odstranit v období realizace projektu vzniklé chyby. Člověk je po kontrolách tak zničený, že nemá skoro odvahu jít do dalších nápadů, byť jsou dobré a inspirativní. A myslím si, že nejsem sám, kdo to takhle cítí. Nikdo s tím nic nedělá, naopak stále přituhuje. 

L: Uvažujete v této souvislosti o nějakém jiném systému? Třeba řekněme až k soběstačnosti vedoucímu?

B: Ano uvažujeme, ale neznám vzdělávací instituci, která by byla zcela soběstačná. Aspoň v naší oblasti. Nemůžeme příliš zvýšit ceny. Nejsme počítačový nebo jazykový kroužek. Já myslím, že co se týká vlastního výdělku, tak jsme jednou z nejlepších organizací ve školství v regionu. I soukromé školy dostávají od státu příspěvek a pak si shánějí něco navíc a my toho navíc fakt máme hrozně moc. Vedle toho jsme během pár let, na naše nápady do regionu přitáhli okolo sta milionů korun, z nichž měli přínos občané i místní firmy.  Přesto bylo z těchto financí použito minimum na náš provoz, udržení nebo rozvoj. A tak třeba pořádáme svatby v našich prostorách, abychom potom mohli vykonávat naši činnost pro školy. Na úkor sousedů, kteří tady slyší „neekologický“ hluk. Na úkor náš, protože po svatbách se uklízí, aby v neděli odjeli svatebčané a my tady v pondělí mohli mít děti ze škol. Takže jakási soběstačnost je možná. A o co největší soběstačnost se určitě pokusíme. Ale když chcete vydělávat, musíte tomu věnovat nemálo času a nabízet kvalitní služby. A existuje určitá míra, kdy příliš podnikání ovlivní kvalitu učení. Takže ji snižujete, protože tomu vzdělávání nevěnujete potřebný čas a plnohodnotné úsilí.

L: Ještě mi řekněte na závěr, co třeba děti, přebírají tohle smýšlení?

B: Podle mne děti hodně přebírají to, co prožívají mezi dospělými. Ale třeba Jan Zrzavý, evoluční biolog, by Vám vysvětlil, že výchova pro povahu dětí mnoho neznamená a vše určují geny. Takže obecně. Situace, kterou vnímá každý, kdo někdy vyšel s dětmi do přírody. Ten prostor a barvy a vůně děti baví, otevírá jim to život. Je to radost pohybovat se v krajině, plavat, chodit po sněhu. Na internetu se nyní objevilo video, které tam možná umístili nějací environmentalisté. Včetně komentáře. Na videu je vidět krávy vypuštěné z kravína na louku, ony na ni radostně utíkají a na louce se potom chovají jako nějaké bláznivé postavy z kreslených seriálů, dovádí, doslova skáčou štěstím a smějí se. Fakt J. A text pod videem tvrdil, že byly dlouho zavřené, měly jít na porážku a dostaly svobodu. Mně to bylo divné. V Rohli se krávy chovaly podobně, neskákaly sice tolik, ale bylo vidět, že se těší na trávu, kam jsem je vodil každý den. A na tom internetu se hned ozvali nějací zootechnici, že tak se dlouho zavřená kráva nechová, bojí se jít do neznáma. Takže zřejmě manipulace. Ale je tam druhá rovina vnímání. To video je prostě krásné samo o sobě. Tou radostí ze života. Tím upozorněním na to, že krávy prožívají radost, které rozumíme. Ta radost nebyla manipulací. Přál bych si, abychom mohli prožívat tuto radost ze života při každé příležitosti, kdy nám ji život nabízí. A pokoušet se ji předávat dětem. A nepřidávat stíny. Zejména ty, které nemusíme. Ono je totiž dost těch stínů přirozeně plynoucích. 

L: Děkuji.