“Dnešnímu člověku je třeba pomoci v těch nejobyčejnějších věcech, jako jsou pohyb, dech a výživa.”

MČ: Vybavujete si nějaké důležité momenty z dětství, které ovlivnily vaše pozdější směřování?

JŠ: Jeden si dobře pamatuji a musel jsem si jej i zpětně několikrát zopakovat. Když jsem byla malý, maminka si často zpívala lidové písně. A já jsem již v době dospívání nesmírně toužil po moravském folkloru. Myslím, že ona se o to zasloužila. Zpívat jsem nikdy neuměl, hudební sluch jsem nikdy neměl, přesto mě to obrovsky přitahovalo, a proto jsem se nastěhoval i sem do Brna. Tady se cítím doma. Folklor mě natolik přitahoval, že jsem absolvoval pod vedením etnochoreoložky a sběratelky lidových tanců Zdenky Jelínkové kurz horáckých lidových tanců. Tohoto vzdělání jsem využil, když jsem v Tišnově jako cvičitel jógy sestavil pro účastníky těchto cvičení kurz přípravy na plesovou sezónu. Každý pak uměl doleva i doprava nejméně dva druhy polky, valčíku, obkročáku a třasáku tak, aby v kole mohl tvořit dle své nálady a kondice a hlavně, aby tanec pro něj byl relax tak, jak jsem je to i učil v hodinách jógy. Když jsem se z Tišnova přestěhoval do Brna, tak do Komína, kde jsem s místní chasou připravoval hody a účastnil se s nimi mnoha vystoupení. Navštěvoval jsem i Slovácký krůžek a dodnes jezdím na různé folklórní slavnosti.

MČ: Co dělali vaši rodiče?

JŠ: Otec byl provozní elektrikář v dolech. Táta byl člověk, který uměl všechno. Co vzal do ruky, to mu šlo.V padesátých a šedesátých letech, spravoval televizory, rádia, cokoli bylo potřeba udělat, to udělal. Byl obrovsky schopný a tvůrčí. Byli jsme čtyři sourozenci, a tak byla máma dlouho žena v domácnosti. Později pak pracovala v zemědělství a v potravinářství. Bavilo ji divadlo, hrála hlavní role v místním ochotnickém divadle.

MČ: A pamatujete si, čím jste chtěl být, když jste byl malý, nebo kam jste chtěl směřovat?

JŠ: V dětství jsem neměl žádné vyhraněné představy. Takové to sebenalezení nastalo až mnohem později. Asi v patnácti letech jsem to viděl ve zdatnosti. Začal jsem jezdit na kole cca 14 km do boxu. U boxu jsem sice nezůstal, ale odnesl jsem si narovnané sebevědomí a ztrátu několika zubů. Zůstalo mně však to jezdění na kole, jezdil na něm nějakou dobu cca 14 km do práce.

MČ: Takže na střední škole nebo na gymnáziu jste se zaměřil?

JŠ: Výběr střední školy byl spíše následování táty a bratra v zaměření na elektro. Chtěl jsem jezdit s lokomotivou, a proto jsem šel na pětileté studium, což znamenalo vyučení v oboru elektro s maturitou. Avšak jaksi mimo obor jsem jako zájmovou činnost začal studovat psychologii a historii. Toto studium mě nesmírně přitahovalo a vzrušovalo. Třeba jsem začal studovat ty velké ruské knihy: Dějiny Světa. Přečetl jsem však dvě z nich a zjistil jsem, že to asi není ono, jejich pojetí dějin mně nedávalo smysl. To, co jsem tenkrát hledal, jsem našel až později v indických a slovanských védách a další literatuře. Pochopil jsem, že jsem hledal dnes skrytou historii Slovanů, poznání odkud přicházíme, kdo jsme, k jakému cíli směřujeme jako lidstvo.

MČ: Vybavujete si, kdy přišlo to zásadní rozhodnutí směřovat k tomu, kde teď jste?

JŠ: Když jsem přišel z vojny, tak jsem se nastěhoval do Rašova k rodičům, a to bylo zrovna takové období stoletých výročí založení hasičských sborů v okolních obcích. Já jsem byl u hasičů, takže jsem měl častou příležitost se opíjet. Také jsem jako ostatní chodil na zábavy. Všechno, i to pití alkoholu, jsem dělal důsledně. A v tom Rašově byl sál, kde bylo přes jednu celou stěnu zrcadlo. Jednou, když jsem vstal a šel na toaletu a podíval se do toho zrcadla, uviděl jsem, jak jsem ztýraný. Teď jsem přemýšlel: „Kurňa tady jseš, kde bys měl zažívat ty největší radosti, tady je to o tom, že se ti lidé baví, a podívej se na sebe, jak vypadáš. Tady něco není v pořádku.“ Ten pohled do zrcadla mě jednoznačně informoval o tom, že to, co dělám není v pořádku. A vedl mě k hledání něčeho jiného. Začal jsem chápat, že ten „normální“ život asi není to pravé.

MČ: Kam jste se vydal, čeho jste se chytil, jak jste začal?

JŠ: Osmdesátá léta byla zajímavá tím, že jednak se v ČR objevila makrobiotika, ale i jóga. Začali sem jezdit mistři ze zahraničí. Byl to takový velký boom. Třeba na Kopné v Olomouci, tam se událo nesmírně mnoho zajímavých setkání pořádaných oloumouckou skupinou jógy. Já jsem tam začal jezdit, zdálo se mi, že tam ty informace najdu a myslím si, že jsem je tam i našel. Začal jsem chápat, že je to všechno ještě trochu jinak.

MČ: Co na to říkalo vaše okolí? Když jste se začal zajímat o takové věci, bylo to tady poměrně nové.

JŠ: Byl jsem po vojně a byl jsem sám. Dokonce jsem měl v Tišnově svůj byt. O duchovnu jsem každému nevykládal, protože jsem věděl, že oni to nechápou.Spíše, když jsem se stal vegetariánem, to byl pro mé okolí problém. To byl velmi tvrdý náraz pro tehdejší společnost.

Neměl jsem odpor k masu. Spíš jsem všechno přijal intelektuálně tím, že jsem začal o důsledcích svého stravování přemýšlet. Říkal jsem si, že to musím zkusit. Protože, co člověk nevyzkouší, tak neví. Ale nebyl jsem ten typ, jak mnozí, kteří již od dětství cítí utrpení zvířat, k masu cítí přirozený odpor a mají proto negativní vztah k zabíjení. Já jsem jako dítě třeba zabíjel králíky a nějak jsem to nevnímal jako nějakou hrůzu. Takže to šlo od hlavy. Samozřejmě jak člověk začne jinak myslet a mít jiné podněty, tak se začne měnit i v tom, co mu chutná a pak i v tom, co cítí, např. i tu bolest či radost druhých.

MČ: Jak šlo vegetariánství praktikovat v osmdesátých letech?

JŠ: Já vám řeknu, v tom je takové tajemství, které jsem odhalil, a na něm jsem pak vybudoval pojetí výživy, kdy přirozeně a radostně měníte své stravovací zvyklosti. Dal jsem dohromady jakousi vizi stravovacích úrovní, která je kompatibilní se školskou i duchovní vědou a která vysvětluje, proč inklinujeme k nezdravému způsobu stravování a jak to udělat, aby nám přirozeně chutnalo to zdravé.

Když jsem s vegetariánstvím v roce 1980 začínal a přišel třeba do nějakého bufetu a neměl sebevědomí, spíš jsem přijal stigma té konvenční společnosti, že jsem nějaký divný, tak se na mě i dívali jako na divného. Ale to jsem si v té době neuvědomoval. Ale pak, když jsem začal vše kolem výživy studovat a nabral jsem sebevědomí a jakousi jistotu, tak jsem zjistil, že se to celé obrací, že ti lidé naopak v tom bufetu měli problém, když jsem si něco pro ně neobvyklého nesl, protože nechápali, co se děje. Předtím, když jsem sebevědomí neměl, tak jim to bylo jasné, chudák nějaký asi bezdomovec. A když jsem jej měl, tak naopak přemýšleli a snažili se zjistit dotazy, proč si ten knedlík se zelím nesu bez masa. Ale já už jsem v té době neměl potřebu jim něco vysvětlovat. Většinou člověk, když začíná, tak má potřebu všem říkat a vysvětlovat, proč to dělá. Já už jsem tu potřebu neměl. Tak to bylo zajímavé a je důležité, že člověk, když sám je sebevědomý, tak i mění okolí, aniž by něco vysvětloval. Jinak to působení okolí bylo silné. Kdybych třeba něco ukradl, tak by řekli: „No, jasně vegetarián, vždyť jsme to věděli, darebák." A přitom ti lidé byli hodní a krásní. Musíme je brát, že oni se považovali za standardní. Je to přirozené, že když někdo vybočuje, tak tím naznačuje, že buď jsou špatní ti druzí, nebo je špatný on. V tomto chápání musí být někdo dobrý a někdo špatný. A teď je boj o to, kdo to je.

Stravovací úrovně jsou řešením tohoto problému různosti a pravosti. Jednoduše lze říct, že platí pravidlo zlatého středu, který vyznává konvenční společnost, ale současně je i pravdou, že tento střed můžeme mít každý někde jinde. Tzn., co dělá druhý, může být v dané době pro něj dobré, avšak pro mě může být dobré něco zcela jiného, a jemu by to opravdu nemuselo prospět. Někdo přijme v jídle denně 3000 Kcal a někdo je zase breathariánem (živí se jen pránou) a oba jsou spokojení. S tím druhým by to v žádném případě neměnili. K tomuto stavu přijde odborník na výživu a oběma doporučí, aby změnili své stravování tak, aby plnili ideální průměr cca 2.200 Kcal.

Proto dobrý výživový poradce by měl dobře znát psychologii výživy. Ty příčiny, proč jíme nezdravě, nelze úspěšně řešit sebekázní v jídle. Člověk nějakým způsobem myslí a dle toho utváří vztahy ke svému okolí a tyto vztahy v něm vyvolávají tomu odpovídající emoce a způsob práce s energií. Pro uspokojení těchto požadavků inklinuje tělo k odpovídající stravě. Zde nastává to nesmyslné schizofrenické dietářství - člověk si začne takto sebou vyžadovanou stravu odpírat a nahrazuje ji nově přijatým ideálem - dietou.

Když se na změnu stravování podíváte z pohledu stravovacích úrovní, tak zjistíte, že může být příjemná a harmonická. Má to však háček! Ideál ve způsobu výživy se potkává s odpovídajícím ideálem v myšlení. Tzn. měňte myšlení a způsob práce s energií současně se změnou způsobu stravování, pak bude např. hubnutí snadné a hlavně radostné.

Samozřejmě, že výživa ovlivňuje zdraví. Omyl je však v domněnce, že se jedná o primární příčinu, protože nejde snadno monitorovat, co si myslíte, co cítíte a jak pracujete s energií. Pokud bychom tyto stavy snadno monitorovat uměli, tak zjistíme, že primární příčinou nemoci je naopak způsob myšlení.

MČ: Rozhodně to nebude jen o chuti na jídlo, ale spíše o problémech, které člověk má.

JŠ:Lidé se potřebují uklidnit, zatlumit. A jídlo je způsob zatlumení se. Když se přejí, tak se uklidní a usnou. Jistým způsobem udělali dobře. To, že se přejedli, je pro jejich organismus daleko míň zatěžující, než dále setrvávat ve stavu napětí. Takže nakonec lze říci, že v danou chvíli udělali dobře. Akorát že dlouhodobě je to zabije. Příčin, proč jíme nezdravě, je samozřejmě více. Asi nejvýznamnější je neznalost práce s energií. Lidé dnes neumí dýchat, zpravidla nic neví o vědomé práci s dechem a s energií. Když jsou ve stavu vyčerpání, tak ji chtějí doplnit energií z jídla. To však funguje jen do jisté míry při vyčerpání tělesnou námahou. Pokud stravou chceme napravit vyčerpání duševní, tak dosáhneme pravého opaku.

MČ: Musím říct, že jsem právě takhle dospěla k tomu, že nejím maso a nedokážu přijímat tolik potravy.

JŠ: Musíte se naučit pracovat s energiemi, abychom unesli zvýšenou citlivost, kterou nám změna stravovací úrovně přináší. Dostáváte se do nějakého prostředí, vy jste v něm byla, ale pro to zatlumení jste nechápala, že v něm jste. A najednou se vám otevírají oči, respektive smysly, a najednou si uvědomujete, že jste v nějakém prostředí, které není vždycky příznivé. Ale myslím, že to stojí za to. To pak znamená, že vy máte schopnost přijmout víc energie. Energie se nepřijímá jenom z jídla. Např. veškeré smyslové vnímání je příjem energie. Když jsem schopen přijmout tuto energii, tak pak ještě musím být schopen ji vydat. To zase může být pro mě problém. Energie pro mě může být buď zdrojem blaženosti, nebo stresorem. Jako když skočí otužilec do ledové vody, tak má obrovský zážitek, a třeba já bych onemocněl. Takže stejný podnět je pro někoho krásný a blažený, protože on ho zpracuje, a pro někoho jiného může být stejný podnět velmi silným stresorem. Ta zima to je energie. A pro někoho už je to tak silný podnět, že ho naopak zničí. Takže musím umět zpracovat ten podnět. A pak mám energii a tu musím umět vydat a zase tak, aby to bylo ku prospěchu mně i ostatním. Protože pokud ji vydám tak, že to bude někomu k neprospěchu nebo mně k neprospěchu, tak se mi to bude vracet. Jednak se ničím a jednak se mi bude vracet jako bumerang, když budu působit negativně na své okolí. Takže učit se mít víc energie bez toho, že bych ji uměl zpracovat a kultivovaně vydat, je svým způsobem dost nebezpečné. Můžete např. dopadnout jako bezdomovec, který dostal tisíc korun s tím, že dárce očekává, že začne nový život, a on se místo toho upije k smrti. Tak asi to může dopadnout, když si otevíráte energie a učíte se vnímat energie, a pak nevíte, co s tím. Proto doporučuji: „Učte se dýchat, učte se pracovat s energií, snadno pak zvládnete své emoce."

MČ: Jak to šlo u vás, nebo jak jste to odhaloval u sebe, že to takhle funguje.

JŠ: Ono to bylo postupné proto, že jsem intelektuál, tak jsem nepodlehl nikde nějakému skoku do neznáma. Ale spíš to bylo tak, že jsem se někde setkal s nějakými lidmi a najednou jsem začal vnímat nějaké nové skutečnosti, které jsem před tím nevnímal, a pak už mi to zůstalo. Proto si myslím, že je dobré setkávat se s lidmi. Doma u knížky je to třeba zajímavé, ale je to dlouhá cesta. Když se setkáte s  lidmi, kteří umí to, co chcete umět i vy, tak to je úplně o něčem jiném. Proto bych doporučil každému, ať jde za lidmi, kteří ho nějak přitahují, u kterých vnímá, že by se chtěl od nich něco naučit.

MČ: Jak se v té době mohl člověk vzdělávat v oblasti výživy a vegetariánství?

JŠ: V ČR nebyly dostupné v osmdesátých letech objektivní vědecké informace o výživě. Měl jsem však „štěstí“ a jsem velice vděčný, že v této době (1982) začala do Brna jezdit nějaká paní Nataška Hájková z Toronta. Ona do Brna jezdila kvůli své mamince a vozila nám knížky o tehdy nových vědeckých poznatcích ve výživě. Takže už v těch osmdesátých letech jsme např. věděli, co je to syrová strava, jaké jsou její léčebné účinky. S ní se setkávala skupina, která dále tyto myšlenky rozvíjela. Již v prosinci roku 1984 zorganizovala tato skupina první přednášku o vegetariánství, a dokonce na lékařské fakultě, což v té době byla docela drzost. Ale všechno dopadlo tenkrát úžasně proto, že jsme získali lidi z lékařské fakulty, kteří studovali s námi literaturu od paní Natašky Hájkové. Na tuto první přednášku přišlo tolik lidí, že se do posluchárny vůbec nevešli. Na přednášku přišla i moje máma a dovezla vánočky a cukroví z celozrnné mouky. Shodou okolností, zcela neplánovaně, přijela v ten den na návštěvu i manželčina maminka a rovněž vezla dobroty z celozrnné mouky, však byly Vánoce a my jsme místo domů ji vezli na přednášku i s vánočkami. To byl výsledek naší osvěty v rodině. Dobroty jsme vystavili a o nich mluvili. Všichni chtěli ochutnat a dodnes nechápu, jak to bylo možné, ale krájeli jsme, dávali a na všechny se dostalo, ač na začátku se zdálo zcela nemožné, že by ta trocha mohla nakrmit takový dav.

MČ: Vy jste potom pokračoval někam na vysokou školu?

JŠ: Ano, několikrát jsem se na vysokou školu hlásil. Napřed dvakrát na práva a jednou na sociologii, ale nikdy jsem nebyl přijat. Nevím, co všechno v tom sehrálo roli. Jestli to, že táta vystoupil ze strany, nebo něco jiného. Možná to však bylo dobře. Svoji touhu studovat jsem mohl zaměřit dle svého vnitřního vedení.

MČ: Na vašich projektech spolupracujete s manželkou, což mi přišlo hezké, jak se váš vztah vyvíjel?

JŠ: My jsme se brali s tím, že budeme něco takového dělat. To byla i naše taková předmanželská smlouva, že máme nějaké společné cíle. Já jsem se původně nechtěl ženit. Ale pak když jsem dostal byt, tak jsem si tam koupil kytku a když jsem se o tu kytku začal starat, tak mi najednou došlo, že když se nebudu o nic starat a neprožiju tyhle věci, tak za celý život nic nepochopím. Tak jsem začal shánět partnerku právě na těch jógových akcích. To v Indii, tam rodiče zjistí astrologické předpoklady, vytipují nejvhodnějšího partnera a pokud nemají námitky, tak je ožení. To není, jako to vnímáme my. Důsledkem je, že v Indii donedávna neměli téměř žádnou rozvodovost.

MČ: Jak to že vy jste se nerozvedl? V čem to je?

JŠ: Já nefandím politikům, ale líbilo se mi, co jednu říkal Vladimír Zeman, když se ho ptali, jestli si vybere novou partnerku, jako ti ostatní politici. A on říkal: „Kdybych si vybral nějakou jinou, tak by se tím prokázalo, že jsem byl hloupý a že jsem si špatně vybral."Takže já jsem toho samého názoru.

MČ: V rámci vašeho podnikání jste také vyráběli nové potraviny. Jak jste začínali?

JŠ:Nejdříve jsme museli mnohé nastudovat. Velmi nás s manželkou zaujal životosprávný systém ze středního východu Mazdaznan. Tam se mluvilo i o péči o dítě. Přitom mazdazanské hnutí tu bylo už za první republiky, měli v ČR spoustu restaurací. Jednalo se o obrovské vegetariánské hnutí. Ale po druhé světové válce tu začala doba temna. Nicméně při propagaci vegetariánství jsem se držel v té době uznávaných vědeckých poznatků, aby nevznikal ten schizofrenický stav, kdy všechno staré je špatně a od teď je tady nová zcela jiná pravda. Takto z posluchače děláme vyděděnce. A jak jsme se bavili o práci s energií a o odolnosti vůči negacím kolem nás, tak nejsilnějším energetickým štítem proti nim je právě sebevědomí. Tak jsem se vždy snažil používat argumentaci současné vědy, než něco, co by ti lidé nebyli schopni obhájit a často i pochopit. Důležité je, aby si byli jistí a dokázali své nové postoje obhájit v rodině a před veřejností. Proto i dnes pořádám školení pro reprezentanty vegetariánství, aby byli schopni si svůj životní styl vždy a všude úspěšně obhájit.

Z těchto úvah vychází i celá filozofie nových potravinářských výrobků, které jsme s manželkou vyvinuli a uvedli na trh. Přesto, že v současné stravě je bílkovin o 100% víc než kolik potřebujeme, tak jsme se zaměřili na výrobu potravin s vyšším obsahem rostlinných bílkovin, především z luštěnin (dříve luštěninové pomazánky, dnes Hraška) a z pšeničné bílkoviny vitální (dříve Klaso dnes Ceria). Důvodů pro toto rozhodnutí bylo několik. Prvním je zachovat vnější statut „normálnosti“. Člověk má z pohledu skladby pokrmů stejná jídla, jako měl dříve, avšak má víc nedostatkových živin a hlavně ochranných látek na 100 kcal, a to je pro něj velmi dobré. Druhým důvodem je zpomalení zvýšení citlivosti na nerovnováhu sociálního a životního prostředí. Zvýšený příjem bílkovin nad objektivní potřebu (cca 50 g na den) vyvolává tzv. bílkovinný komfort. Díky zpomalení odtlumení se člověk cítí jistěji a bezpečněji. Obé pomáhá udržet si sebevědomí do doby, než člověk dokáže změnit vidění světa kolem sebe. Pak si může troufnout na radikálnější změnu svého způsobu stravování. Hodně lidí tuto dobu „přerodu“ buď nezvládne a vrátí se k původnímu způsobu života nebo prochází touto změnou životního stylu s fyzickými i psychickými obtížemi. Svými produkty proto chceme napomoct, aby změna životního stylu byla příjemná a radostná.

MČ: Kbychom šli potom dál v historii, tak co přinesl rok 89? Byl to zásadní zlom, když říkáte, že už v roce 84 jste ty věci studovali a scházeli jste se?

JŠ: To spíš, že jsem začal podnikat. Že jsem odešel z práce. Ale v mém vědomí, to ani ne. Ten zlom byl již v roce 1982, kdy jsem chtěl přejít k vegetariánství. Trvalo mně to dva roky. Věděl jsem, že kdybych přestal jíst maso s tím, že jsem se rozhodl v hlavě, tak mohu dopadnout tak, že budu chtít odříkaného největší krajíc. Že podvědomí půjde proti mně. Tak jsem se snažil dojít do stavu, kdy přirozeně na maso nebudu mít chuť. Kdy přirozeně mě již nebude oslovovat, naopak bude pro mě spíš averzní. No a dva roky jsem o to usiloval a nedařilo se mi to. Pak jsem se na podzim setkal s dílem kněze Jana Maliarika, to byl slovenský evangelický kněz, evidentně zasvěcenec, který měl obrovské znalosti a napsal nádherné dílo. Nechápu, proč si ho dodneška Slováci neváží, protože těch velkých osobností moc nemají a tohle byla obrovská osobnost. A právě jeho dílo na mě tak zapůsobilo, že došlo k nějaké vnitřní změně, díky níž jsem konečně na maso již neměl chuť.

MČ: Jak se vyvíjelo vaše podnikání?

JŠ: My jsme ze začátku vydali manželčiny recepty a dělali školení. Na přelomu roku 93/94 jsem začal s výrobou potravin. Výrobu jsem zvládl, řídit pracovní kolektiv jsem se naučil za chůze s velkými ztrátami, mnoho schopných lidí ze začátku ode mě odešlo, protože jsem já nebyl schopný. Chyby v počáteční ekonomické rozvaze jsem však nerozdýchal a v roce 2000 jsem musel prodat budovu a výrobu ukončit.

MČ: Takže výroba těch potravin už nefunguje?

JŠ: Výrobu jsem proto předal a dodnes některé z mých výrobků najdete v prodejnách zdravé výživy. Dnes je mou hlavní činností vzdělávání a poradenská činnost v oblastech, které jsem dobře zvládl. Myšlenkou výroby zdravých potravin jsem však inspiroval své děti a tak ony dnes pokračují v tomto díle a původní myšlenky dále rozvíjí.

MČ: Jaké konkrétní potraviny jste vyráběli?

JŠ: Například Klaso, luštěninové paštiky. My jsme byli historicky první v republice, kdo začal tyto výrobky vyrábět, takový předvoj. Většinou ti první pak padnou, protože si vylámou zuby na nových problémech. Ale inspirovali jsme spoustu lidí. Dnes obdobně inspirujeme Hraškou. Hrách se stává více vážený a na trhu se objevuji nové obdobné výrobky.

Např. zemědělci produkující luštěniny dodnes vidí jejich hodnotu především v podpoře dobré zemědělské praxe. Nevidí ji však v nutriční hodnotě. Tento pohled souvisí s představou, že kvalita bílkovin z luštěnin je nízká, především pro jejich nízkou vstřebatelnost. Vědci ovšem zjistili, že to není pravda a WHO tyto poznatky publikovala v roce 2007. Ale na školách v ČR to vypadá tak, jako by tuto informaci ještě nezachytili. Stále u nás žijeme v socialistické představě o plnohodnotných bílkovinách živočišného původu a neplnohodnotných původu rostlinného.

MČ: Jak rychle narůstal počet vegetariánů v ČR?

JŠ: V době mezi světovými válkami zažila ČR obrovský rozkvět vegetariánství. Období po druhé světové válce je obdobím vegetariánského temna, které končí v ČR rokem 1981. V té době vstupuje do ČR makrobiotika a začínají k nám jezdit učitelé ze západních i východních zemí, kteří jsou sami vegetariáni a vegetariánství propagují. Vzniká hnutí zastřešené organizací nazvanou Přátelé přírodní výživy a v Brně Kruh správné výživy. Do roku 1990 nemáme žádné podklady, dle kterých bychom mohli udělat kvalifikovaný odhad počtu vegetariánů v ČR.

Největší boom začal po roce 1990. Významně klesla spotřeba živočišných potravin a zvýšila se spotřeba ovoce a zeleniny. Od roku 1990 se významně začala prodlužovat střední délka života. V roce 1999 zjistila společnost Stemmark, že je v ČR 2% vegetariánů a 17% lidí, kteří se ztotožnili s odpovědí, že se masu vyhnou, kde to jde.

Po roce 2000 se vzedmula další vlna, kterou tvořili především vegani. V Praze a v Brně se mezi roky 2000 a 2012 desetinásobně zvyšuje počet vegetariánských a veganských stravovacích provozů, přibývají weby, které propagují veganství. V roce 2012 jsem pro ČTK zpracoval odhad počtu vegetariánů v ČR na 4% populace.

Sám aktivně působím ve vegetariánském hnutí od roku 1984. Po celou tuto dobu pozoruji, že je i mnoho lidí, kteří se stanou vegetariány, a po nějaké době se vrací k svým původním stravovacím návykům, avšak významně obohaceným o nová vegetariánská jídla. Hledal jsem příčinu, proč k tomuto jevu dochází. Vypozoroval jsem, že se jedná o případy, kdy dojde sice ke změně stravování, ale nedoje současně i k přiměřené změně „stravy“ v oblasti duševní a myšlenkové.

MČ: Dá se pomoci lidem měnit  myšlení?

JŠ: Člověku je potřeba pomoct v těch nejobyčejnějších věcech. To znamená pohyb, dech a samozřejmě výživa. Protože denně se musíme hýbat, dýchat a jíst. A tam jsou rezervy třeba 90%. Lidé neumějí dýchat kvalitně, neumí pracovat s energií. V jídle jde také o práci s energií. Dobré výkony v oblasti tělesné jsou rovněž velmi závislé na práci s energií. Vezměte si příklad, že někdo chvíli tancuje a je zpocený a unavený během 10 minut. Někdo jiný tancuje celý večer a cítí se fantasticky. Prostě musíte to umět. Nebo když se při práci budete soustředit na to, kolik dostanete zaplaceno, tak nikdy při té práci nebudete šťastni jako ten, kdo stejnou práci dělá v prvé řadě proto, že jej baví a nějak naplňuje.

Takže první krok je dopomoci člověku k získání nových sil změnou životosprávy v oblasti tělesné. Druhým krokem pak je správná investice této nové energie. Tou správnou investicí je změna „stravy“ i v oblasti duševní a myšlenkové, což vede k trvalému udržení nově získaných sil. Jinak dochází k postupnému návratu k dřívější životosprávě a tím i ke ztrátě těchto nových sil.

MČ: Nyní tedy organizujete Festival zdraví a pohody a přednášíte?

JŠ: Festival zdraví a pohody je snaha dát ochutnat lidem tu jinou „stravu“ ze všech oblastí. Festival je zaměřen na rodiny s malými dětmi, a proto je tato ochutnávka nabídnuta nejen dospělým, ale i jejich dětem. Pro tělo tvoří nabídku tři trhy: Bylinkový, Zelený (Luštěninový a cereální) a dnes již tradiční Farmářský. Vše doplňuje nabídka místního Wellness centra a cyklojízda nebo i jen vycházka na Hrad Veveří. Pro duševní a současně i tělesnou oblast je nabídka cvičení jógy a Tai-chi. Na toto cvičení navazují různé umělecké dílny. Jako „pokrm“ pro myšlenkovou oblast jsou nabídnuty přednášky o zdravém životním stylu.

MČ: Také jste založil Českou společnost pro výživu a vegetariánství...

JŠ: Její založení má zajímavou historii. Do toho roku 1990 jsem organizoval tady v Brně Kruh správné výživy. Jeho činnost sestávala z čtvrtletních přednášek a kurzu zdravé výživy. Současně jsem pracoval i v organizaci Přátelé přírodní výživy, kde se lidé setkávali, aby si vyměňovali recepty, prodávaly se na těchto setkáních nedostupné suroviny a konaly se přednášky. Ale po roce 1990 se zdálo, že tato činnost již není aktuální. Byl přístup k informacím, vznikly prodejny a jídelny zdravé výživy, bylo nabízeno mnoho různých kurzů jako podnikatelská činnost.

Nastal však jiný problém. S manželkou jsme byli v roce 1992 požádáni o zavedení vegetariánského stravování do nově založené waldorfské mateřské školy v Brně. K zahájení provozu této jídelny jsme přizvali tenkrát školní inspekci a zástupce hygienické stanice. Vypracovali jsme normy, zaškolili jsme kuchaře a vše fungovalo velmi úspěšně do roku 1998. V roce 1993 vyšla nová vyhláška o školním stravování, kde byl i vegetariánský spotřební koš, což bylo dobré. Byl do vyhlášky zařazen proto, že v roce 1990 jsem uspořádal Břeclavské dny zdraví a pozval na ně hlavního odborníka ministerstva zdravotnictví pro výživu dětí, tenkrát MUDr. Jodla, pro hygienu výživy dospělých MUDr. Turka a hlavně spoustu alternativců z oblasti výživy. Tam vařili vegetariáni, adventisti sedmého dne, jogíni a makrobiotici. Každý tam mohl mít stánek a předvádět svoje umění. No, a když MUDr. Jodl dělal spotřební koš pro vyhlášku o školním stravování, tak navrhl i koš lakto-ovo-vegetariánský. Akorát on té vegetariánské stravě nerozuměl, takže navrhl spotřební koš, podle kterého se nelze stravovat. Je v něm tolik mléčných výrobků a vajec, jako kdyby bílkoviny nebyly v rostlinné stravě obsaženy. Navíc dítě v tomto věku potřebuje cca 20 g bílkovin na den a tato vyhláška jich doporučuje 66g. Bohužel dodnes se těmito dávkami školní stravování řídí i skutečně je v praxi dodržuje. Takže ta waldorfská mateřská škola samozřejmě nemohla tyto nesmyslné limity plnit a od roku 1995 byla za jejich nedodržování perzekuována její ředitelka, což vedlo k postupné likvidaci původně nastaveného vegetariánského stravování, které vyvrcholilo v roce 1998. Založení odborné společnosti – České společnosti pro výživu a vegetariánství (ČSVV) bylo v roce 1999 jedním z řešení tohoto problému.

MČ: Podařilo se to změnit potom?

JŠ: Bohužel, dodnes se ten spotřební koš nepodařilo změnit. Nicméně díky přijetí vegetariánství vyhláškou o školním stravování lze na školách jedno ze dvou nebo tří jídel mít vegetariánské. Na mnohých školách toto i funguje. Např. na Slovensku je vegetariánské jídlo ve školách zakázáno. V roce 2004 se na podnět ČSVV vyjádřila k vegetariánství Česká pediatrická společnost a Společnost pro výživu souladně se Stanoviskem Americké dietetické asociace, tzn. kladně. V roce 2008 jsem byl přizván ministrem Ondřejem Liškou do Mezirezortní pracovní skupiny pro rozvoj školního stravování. Liška měl fantastický plán. Chtěl investovat asi sto milionů do vzdělání pracovníků školních jídelen a ministr zemědělství měl zase připraveno nějakých deset milionů, na podporu zdravých potravin do škol. Tyto úžasné projekty skončily s pádem této vlády.

Jsem přesvědčen, že všechno investované úsilí bude zhodnoceno. Myšlenky z projektu pro školní stravování např. aplikoval Slovnaft, a.s. jako Semafor kvality stravování. Vyhlásil projekt „Přejděte na zelenou“ a mě s manželkou požádali jednak o deklarování takového semaforu a jednak o převedení celého stravovacího provozu na tento nový systém. Změna byla cca rok připravována a rok prováděna. Celý projekt byl úspěšný a na stránkách ČSVV o něm najdete celou tiskovou konferenci.

MČ: Zaznamenal jste nějaký posun, když začaly takové ty televizní show o stravování a hubnutí?

JŠ:Vzhledem k tomu, že tyto pořady nesleduji, tak se nemohu ani přesně vyjádřit.

MČ: Největší problémem je tedy opravdu konzumace živočišných výrobků?

JŠ: Ano. Nadspotřeba živočišných potravin. Podle výsledků minulých i současných populačních studií by se měla spotřeba potravin živočišného původu snížit asi na desetinu současné spotřeby, pak by již nepřispívala ke vzniku tzv. civilizačních chorob. ČSVV však z pohledu vlivu výživy na životní prostředí a udržitelného rozvoje lidské populace, doporučuje maso zcela z jídelníčku vyloučit. Komu však skutečně záleží na dosažení udržitelného rozvoje, ten by měl být veganem. Pokud chce lidstvo přežít, jiná možnost není. Jsou stejně jenom dvě cesty. Buď nějaká likvidace velkého počtu populace, tím pak bude možno udržet současnou nadspotřebu, a nebo změnit životní styl většiny lidské populace. Kdyby se lidé stali vegetariány, může žít na zemi cca deset miliard lidí.

MČ: Co máte v plánu do budoucna?

JŠ: V prvé řadě bych chtěl podpořit dořešení otázky školního stravování tak, aby i menšiny měly přístup ke zdravému jídlu a jídlu dle svého přesvědčení. Dalším projektem je deklarovat wellness výživu a začlenit ji do té spousty současných Wellness aktivit. Pro lepší představu, wellness jídlo vám dá více energie než kolik má kalorií. Dále již dlouhou dobu mám vizi jakési akademie kvality života, která bude sledovat zvýšení produktivity vzdělávacího procesu v oblasti životosprávy. Pokud se dodržují určitá pravidla, tak lze mnohonásobně zvýšit účinnost vzdělávacího procesu. Poznatky čerpám především z waldorfské pedagogiky. Sám jsem se vzdělal, když jsem organizoval dvouletý seminář pro třídní učitele základních waldorfských škol a pomáhal založit tuto školu v Brně. Dnes je nabízeno nesmírně mnoho kurzů. Ale za chvíli vás to unaví, když se dozvíte informace, které jsou nekompatibilní s těmi z jiných kurzů a někdy nejsou kompatibilní ani se skutečností, která je. Vím, že současné pedagogice jsou velké rezervy.

MČ: Padlo tu mnoho neuvěřitelně zajímavých věcí, dalo by se z toho definovat nějaké vaše osobní motto?

JŠ: Jestli mohu, tak dám tři, aby působily celostně. První jsem již uvedl:

Měňte myšlení a způsob práce s energií současně se změnou způsobu stravování, pak bude např. hubnutí snadné a hlavně radostné.

Druhé: Učte se dýchat, učte se pracovat s energií, snadno pak zvládnete své emoce.

Třetí motto bych naladil podnikatelsky, protože dnes je podnikatelské pojetí života moderní: Každému bych přál, aby s co nejmenší energií dosáhl co největší změny sama sebe, aby jeho investice do seberozvoje měla rychlou návratnost. Když už jednou investuji a nemám návratnost, tak se prostě zastavím, někdy i na několik roků. Doporučení sice zní hodně jednoduše, ale není jednoduché jej naplnit. Správné investování usnadní realizace těch dvou předcházejících doporučení. Proto by podnikatelské motto znělo:

Investujte do svého rozvoje tak, abyste měli rychlou návratnost, pak budete šťastní.

Děkujeme za ochotu sdílet své myšlenky a životní příběh. Marie Čtveráčková a celý tým Učíme se příběhy.