Michal Martoch > "Kombinace podnikání, cohousingu, práce z domova, domácího vzdělávání a dalšího nám dává příležitost žít s lidmi, které máme rádi."

"Kombinace podnikání, cohousingu, práce z domova, domácího vzdělávání a dalšího nám dává příležitost žít s lidmi, které máme rádi."

MK: Michale, jaký je tvůj životní příběh?

MM: Jsem původem z vesnice a mám zemědělské kořeny. Když mi byl asi rok, přestěhovali se rodiče do města, do Nového Jičína. Tam jsem sice bydlel do svých osmnácti let, ale celé dětství jsme jezdili k prarodičům. Babička s dědou měli malé hospodářství - krávu, prase, kozy, králíky, slepice a další zvířata, což obnášelo spoustu práce. Když jiní chodili na koupaliště, my jsme museli hrabat seno, aby do něj nenapršelo. Pak v období puberty přišel zlom a začali jsme to bojkotovat. Chtěli jsme s bratrem vstávat v jedenáct. Dostal jsem se do fáze, kdy jsem vesnici a venkovskou práci začal úplně odmítat. Toto mé období odtržení od kořenů trvalo přibližně deset let. Hluboká láska k zahradě, venkovu se zase postupně začala objevovat, když jsem dozrával a uvědomoval si jiné hodnoty než pouze zábavu. Teď jsem za svůj původ vděčný. Mohu tak čerpat ze základů, které jsem získal během mládí. Umím pěstovat zeleninu i přesazovat stromy. Vím, že není potřeba každý podzim hrabat listí na celé zahradě, že není nutné ořezávat stromy a řadu dalších věcí. Všechno jsem se naučil přirozeně.

Své dětství a mládí vnímám zpětně jako šťastné. Rodiče jsou dobře sladěni a vždy nás maximálně podporovali, abychom se mohli rozvíjet. Díky tomu jsme vyzkoušeli různé činnosti a koníčky. Dělali jsme karate, hráli ping pong, lyžovali, naučil jsem se v plaveckém oddílu perfektně plavat a potápět. Potom jsme začali chodit do skauta, kde jsme vydrželi téměř deset let. Také jsem byl na základní škole v matematické třídě. Nebavily, a ani mi nešly cizí jazyky, což jsem později velice těžko doháněl. Taky pro mě bylo hodně důležité, že jsem šel o rok později do první třídy. Díky tomu jsem byl o rok starší než ostatní, což významně v pozitivním smyslu ovlivnilo mou sebedůvěru. Na druhou stranu na mě nemělo dobrý vliv to, že rodiče bydleli po mém narození u mých prarodičů. Jejich domácnost nebyla zrovna ideální. Myslím si, že mě to nalomilo psychicky až do té míry, že nyní bývám roztěkaný, nebo nevím, co s rukama, pokud se nekontroluji. Naštěstí se již kontrolovat umím, když je potřeba. Také jsem byl již od malička dost samostatný. Babička ráda vypráví příhodu, jak jsme jeli spolu autobusem, když mi byly nějaké dva tři roky. Já jsem v tom autobuse říkal: „Babičko, proč tě nikdo nechce nechat sednout, když jsi babička?“ Nato se zvedli asi tři lidi a já jsem si ihned sedl na jedno volné místo. Vždy jsem se uměl o sebe postarat, abych si zajistil, co zrovna potřebuji. To se projevovalo už v tomhle útlém věku.

 

MK: Jak vzpomínáš na školu?

MM: Co vnímám zpětně jako negativní, bylo, že když jsem se rozhodoval, kam dál na školu, tak mě rodiče donutili nejít na gymnázium. V rodině jsme až do mého studia neměli žádného vysokoškoláka a z tohoto důvodu nikdo nepředpokládal, že někdo na vysokou školu může jít. Místo toho jsem šel na elektroprůmyslovku, což mě strašně nebavilo. Maturitu jsem udělal, ale měl jsem tři čtyřky. Celá střední škola byla v podstatě úplně mimo mé zájmy. V prváku na střední škole jsem se seznámil s karetní hrou, která se jmenuje Magic the Gathering. Věnoval jsem jí téměř veškerý volný čas a trvalo to čtyři roky. Svého času jsem byl do patnáctého místa v českém žebříčku. V té době to hrálo v Čechách čtyři až pět tisíc lidí. Bylo to bohužel ale hodně i o penězích, protože si člověk musel karty kupovat. Díky této hře jsem získával první obchodní dovednosti, protože karty člověk vyměňoval a snažil se samozřejmě vyměnit málo hodnotné za velmi hodnotné. Pak přišla maturita. Po ní mě rodiče směřovali na vysokou, ale já se rozhodl jinak. V posledním ročníku střední školy jsem se také seznámil s Monikou – mojí současnou ženou. Do té doby jsem neměl žádný vztah. Nevěděl jsem, jak se s nějakou dívkou seznámit ani jak s ní komunikovat. Ale vždy jsem si říkal, že budu mít vysokou, štíhlou blondýnu. Byl jsem o tom přesvědčený. A potom jsem se s jednou takovou - Monikou - seznámil. Začali jsme spolu chodit, což mi přineslo status frajera.

„Když tedy nejdeš na výšku, tak jdi do práce,“ řekli mi rodiče. Nejdřív jsem pracoval ještě s mým spolužákem na domě po babičce, který rodiče svépomocně opravovali. My dva a jeden zedník asi půl roku. Ta stavba mi dala hodně. Jednak z hlediska stavebních procesů a jednak tím, co si tam člověk zažil. Byla to někdy pořádná zabíračka, ale jsem vděčný, že mám takovou zkušenost. Stavba se pak dodělala, my se s rodiči přestěhovali, a já začal hledat práci v místních firmách. To byl rok 1999. Předtím byla krize v roce 1997, „utahování opasků“ a na severní Moravě byla nezaměstnanost patnáct procent. Tehdy se otevíral Philips v Hranicích, nabírali lidi a mě nevzali, protože jsem neměl po vojně. A protože jsem na vojnu jít nechtěl, tak jsem si našel práci v kovošrotu. To bylo asi to nejhorší, co jsem zažil. Lisovalo se tam železo a starý papír. Bylo to přes zimu a jezdil jsem v pět ráno v mínus patnácti na staré motorce - pionýru. Potom jsme tam v té zimě lisovali. Byly tam i krysy, protože to bylo v místě sila na zrní, takže tam všude pobíhaly ve velkém. Na ruce mám dvanácticentimetrovou jizvu, jak mě při lisování přetáhl jeden drát. Dvakrát jsem tam málem přišel o život. Jednou mě málem přimáčkl nakladač a podruhé mi letěl kus nějakého železa kolem hlavy. Byla to pro mě pořádná životní lekce. Pracoval jsem tam asi půl roku a uvědomil si, že vysoká škola asi nebude tak špatná. Díky kovošrotu jsem tehdy také po pěti letech přestal kouřit.

Stejně jako když mluvím o cigaretách, tak ještě před mým seznámením s Monikou jsem dost experimentoval s drogami. Především s marihuanou. Kamarádovi ji mamka dovolila pěstovat. Nakonec měl skleník o velikosti dvacet metrů čtverečních plný trávy. Takže jsme měli obrovské zásoby. K tomu se navíc ještě v té době začalo docela zvrhávat hraní Magicu. Seznámil jsem se tehdy s lidmi, kteří byli dětmi bohatých rodičů. Ti když řekli, že chtějí karty za deset tisíc, tak jim je rodiče koupili. Byli to lidé, kteří měli přístup k alkoholu a samozřejmě i k drogám. Párkrát jsem byl na nějaké house party v Ostravě, kde jsme zkoušeli nějaké tripy a tyhle věci, takže přesně vím, co to se mnou dělalo. Na druhou stranu je pravda, že jsem nikdy do ničeho bezhlavě nešel. Vždy to bylo silně vědomé a naštěstí jsem měl určitou záklopku, která mi řekla, že už dost, že to již překročilo svoje hranice. Když mě potkaly ty dvě nebezpečné příhody, uvědomil jsem si, že ve spojení s mojí roztěkaností to bylo natolik nebezpečné, že bych tam o ten život nakonec mohl i přijít. A i v dalších životních situacích to bylo podobné.

MK: A váš vztah s Monikou – jakými prošel cestami?

MM: S Monikou náš vztah byl od začátku takový, že jsme spolu chtěli být po celý den. Když jsme pak po celé dni přišli každý sám domů, tak jsme si ještě telefonovali další dvě hodiny, což se samozřejmě nelíbilo našim rodičům. Rodiče byli naštěstí natolik osvícení, že nám oběma umožnili po čtrnácti dnech našeho vztahu spát jeden u druhého. Pro mě s Monikou je také zajímavé, že moje babička je přímo ze sousedního domu v té vesnici, co bydlela Monika. Děda bydlel vždy tam, kde jsme bydleli s rodiči. Takže jsem chodil za Monikou stejnou cestou, kterou chodil můj děda za babičkou před padesáti lety. S Monikou jsme se seznámili na diskotéce. Tehdy jsem nosil roztrhané džíny a dlouhé vlasy a Monice jsem přišel zajímavý. Podle jejích slov si mě vyhlédla. V té době jsem neměl dostatečné sebevědomí, abych takovou holku oslovil. Později mi vyprávěla, že jí na mně nejvíce zaujalo to, že přestože jsem neměl za sebou nějaké flirty a takové věci, tak jsem hned na první schůzce říkal, že nehledám holku na pobavení, ale že chci vztah. V tomto jsem měl vždy jasno. První tři roky našeho vztahu byly velmi bouřlivé. Byly tam i oboustranné nevěry, což nám v konečném důsledku velice pomohlo. Když jsme to později probírali, došli jsme k tomu, že příčinou byla naše nezkušenost. Člověk vůbec netušil, co od vztahu může a má očekávat. Spíš to bylo takové, že tam bylo trošku alkoholu, nezvládnutí emocí ani sama sebe. To je ve vztahu hodně důležité, aby se za každé situace člověk uměl ovládat. Náš vztah s Monikou byl od začátku velmi intenzivní. Byli jsme spolu pořád, oba jsme to tak cítili. Jak už to ale někdy bývá, byly v našem vztahu nějaké nedořešené vztahy z minulosti a ty do toho vícekrát zasáhly, takže se to řešilo několik let. Byla to dávná platonická láska, která se plně vyřešila teprve před rokem a půl, těsně předtím, než Monika otěhotněla. Tento jeden nevyřešený vztah usazený na podvědomé úrovni blokoval naši schopnost mít dítě. Nakonec pomohla až regresivní terapie. Ještě jsem si uvědomil jednu důležitou věc. Rodina, ze které pocházím, a rodina od Moniky, jsou si hodně podobné. Dělnické rodiny, žádní vysokoškoláci, zemědělské kořeny. Rodiče uměli řešit problémy, zůstali spolu i přes složitější období, obě měly dvě děti, obojí rodiče uměli tvrdě pracovat, aby si zasloužili to, co později získali. Existuje však jeden zásadní rozdíl mezi našimi dvěma rodinami. Ta moje se navenek chová extrovertně, kdežto Moničina introvertně. Právě v tomto jsme si několik let vyjasňovali vzájemné pozice. Monika trošku přijala náš model a já jsem zase naopak trochu ubral. Tím pádem jsme se srovnali. Monika je nyní více otevřená a já méně než jsem byl naučený z rodiny.

MK: Po čase jste se ale rozhodl vysokou školu si dodělat, že?

MM: Po práci v kovošrotu jsem začal chodit na vysokou. Vybral jsem si systémové inženýrství a informatiku, to mě bavilo. Celou vysokou jsem si vydělával, protože rodiče řekli, že když jsem na ni nešel hned po střední škole, už nebudou mé studium financovat. Monika se v té době nastěhovala do Starého Jičína a bydleli jsme spolu u mých rodičů. Pro začátek našeho vztahu hodnotím kladně, že jsme se z domova naučili mít peníze dohromady. Kromě toho jsme oba ze spořivých rodin, které nikdy zbytečně neutrácely, což považuji ve výchově za důležité. Počínaje vysokou školou jsem si začal život zčásti financovat sám (bydleli jsme u rodičů zdarma a z poloviny jsme se u nich stravovali). Sehnal jsem si různé brigády, takže jsme byli schopni finančně fungovat. Ve druháku Monika odjela do Německa jako au pair. To byl náš poslední rozchod po třech letech od seznámení. Tehdy jsme se rozešli na tři měsíce. Dokonce se již zdálo, že to bude definitivní. Nakonec to dopadlo lépe, než jsme očekávali. Pro nás oba bylo velice pozitivní, že jsme si v mezidobí vyzkoušeli něco jiného a zjistili jsme, že to není cesta, kterou chceme jít. Zjistili jsme, že za tři uplynulé roky jsme si mezi sebou vytvořili silné přátelství, doslova jsme se stali jeden druhému nejlepším přítelem. Uvědomili jsme si, že to je ten nejlepší základ pro kvalitní celoživotní vztah. Po tomto rozchodu jsme začali náš vztah budovat od začátku, ale na jiné úrovni. Od té doby jsme tak nějak věděli, že patříme k sobě. Dnes to je již nějakých dvanáct let zpět.

Když se vrátila Monika z Německa, měl jsem už po bakaláři a chtěl jsem nějakou lepší práci, než jen manuální brigády. Věřil jsem, že s titulem mě již někde zaměstnají. Také jsme věděli, že ve školství je nedostatek učitelů cizích jazyků. Na jedné z brigád na výšce jsem byl měsíc a půl v Anglii a byl jsem schopen se normálně domluvit. Oslovil jsem asi dvacet škol a pět nebo šest se ozvalo, že mají zájem o učitele angličtiny. Navíc nám ředitel školy z Hustopeč nad Bečvou napsal: „A neumíte náhodou i německy?“ Tak jsem odepsal, že moje přítelkyně se vrací z Německa, kde pracovala jako au pair, a že sice nemá vysokou školu, ale německy umí dobře. Ředitel nám na to odpověděl: „Super, přesně tohle potřebujeme a dáme vám k tomu ještě služební byt, když k nám nastoupíte.“ Dostali jsme tedy zrekonstruovaný služební byt za dumpingovou cenu. Byt byl přímo naproti škole, jenom přes fotbalové hřiště, krásné dvě minuty do práce. Ve škole jsem pracoval jako správce sítě, učil jsem informatiku, občanku a angličtinu. V Hustopečích jsme učili dva roky a mezitím jsem pokračoval v magisterském studiu v Ostravě na Báňské.

MK: Po studiích jste rodnou severní Moravu ale opustil. Proč?

MM: Už během studia bylo mým snem stát se ředitelem firmy, nejlépe nadnárodní korporace. Na konci studia jsem poslal svůj životopis do Škoda Mladá Boleslav, IBM, Procter & Gamble a dalších několika firem. Ze všech mě pozvali na pohovory. Nakonec jsem se rozhodl nastoupit do Procter&Gamble do výroby pracích prášků v Rakovníku jako výrobní manažer. Zde jsem byl zodpovědný za dodržování výrobních procesů, za zvyšování produktivity práce a za odstraňování prostojů a výrobních ztrát. Během jednoho roku se mi podařilo snížit výrobní ztráty přibližně o padesát procent. Hlavním důvodem byla asi má schopnost opakovat lidem věci stále dokola, aby nezapomínali na určité kroky, které pak způsobovaly dané ztráty. Dále to bylo analytické myšlení - vždy jsem se snažil přijít problémům na kloub a byl jsem schopen problém pozorovat a přemýšlet nad ním, dokud jsem nenašel řešení. Některé prostoje vznikaly tím, že lidé dělali něco špatně, i když tam pracovali přes dvacet let, a někde bylo zase nutné zlepšit poruchové zařízení. To bylo první rok mého působení v Procter&Gamble. Potom mě povýšili a rok jsem jezdil po Evropě, do Anglie, Španělska, Egypta, Ruska a podobně. Bylo to hodně zajímavé, protože jsem měl možnost sledovat tamější kulturu a zlepšovat si angličtinu. Místo chození po provozu jsem trávil dvě až čtyři hodiny denně na telekonferencích. Procter&Gamble je výborná firma pro člověka, který chce být zaměstnancem. Na manažerské pozici jsem věděl, že budu dále stoupat. Měl jsem jistotu, že za pět let budu brát sto tisíc měsíčně a za deset let možná sto padesát. Opravdu to byla práce výrobně placená. O své manažery se firma po materiální stránce starala přímo ukázkově.

MK: Ředitelem velké firmy ses ovšem nestal. Jak tvá cesta životem pokračovala?

MM: V té době jsme ovšem začali jezdit na různé rozvojové semináře. Na tento druh seminářů jezdí často ekologicky myslící lidé. Když jsem jim říkal, co dělám, tak se mě jedna holka zeptala: „A ty jako vyrábíš ty hnusný neekologický prací prášky, jo?“ Tohle mě dostalo. Dostal jsem zpětnou vazbu z druhé strany. Do té doby, když jsem přijel na nějakou vysokou školu nebo konferenci, tak všichni Procter obdivovali. Jisté věci mi začaly docházet. Jeden příklad za všechny. Manažerka, která byla ve firmě zodpovědná za výrobu antiperspirantu, ho nepoužívala s odůvodněním: „Ne, nikdy bych ho nepoužila. To jsou samé hliníky a jde to do kůže.“ Také jsem viděl, jakým způsobem se řešily některé průsery. Ano, peníze tam byly vysoce nadstandardní, ale za to jsem pracoval dvanáct hodin denně, někdy i o víkendu. V noci, když jsem byl zodpovědný za výrobu, jsem se budil a díval se z okna na komín. Když nekouřil, tak jsem volal do firmy výrobním operátorům a ptal se, proč výroba nejede, abych to mohl už ráno v sedm reportovat na poradě a mít připravené řešení. Firma hodně dá, a za to si vezme svou daň. Po dvou letech mi došlo, že už nechci pracovat dvanáct hodin denně a také, že jsem již své ego, které chtělo být ředitelem, uspokojil. A to i z hlediska cestování a luxusu. Sny jezdit na luxusní dovolené a bydlet v pětihvězdičkovém hotelu mě už neberou. Vím, že to není nic mimořádného, protože jsem měl štěstí si to vyzkoušet s firemní kreditkou bez omezení horního limitu.

Na druhou stranu musím říct, že jsem skutečně vděčný za zkušenosti z Procteru. Ovlivnilo mě to na celý život. Uvědomil jsem si, co v životě chci a co nechci. Abych nezvýrazňoval jen negativní zkušenosti, tak jsem se zde mnoho věcí naučil. Také jsem pochopil, jak je možné rozvíjet vztahy s lidmi v pracovním týmu, např. za pomoci zpětné vazby. Musím se přiznat, že první zpětná vazba, kterou jsem dostal, mě dokonce v první chvíli naštvala a v něčem jsem se i zastyděl. Ale po krátké době jsem ji začal vyhledávat a požadovat - ať byla negativní, či pozitivní. Nyní si umím vyslechnout kritický názor na mou práci i na osobnost. Trvalá zpětná vazba se stala součástí našeho života a hodně nám pomohla i v podnikání.

MK: Po jistém přehodnocení ses tedy vrátil zpět na Moravu?

MM: Když jsme přemýšleli o ukončení mého dalšího působení v Procteru, tak jsme si s Monikou uvědomili, že se chceme vrátit zpět na Moravu. Kdybych zůstal v Procteru, už bychom se asi nevrátili. Hlavním důvodem odchodu bylo hlavně mé vysoké pracovní vytížení, kdy jsme s Monikou měli jen minimum času pro sebe i své zájmy. Nejdříve jsem zkoušel vyjednávat se svým nadřízeným. Ten mi ovšem místo příslibu kratší pracovní doby raději přidal deset tisíc korun k platu měsíčně a myslel si, že to tím vyřeší. Bohužel se mýlil. Co se týče hlavního důvodu, který mě rozhýbal k odchodu, byla především Moničina reakce, kdy mi řekla, že jestli se svou pracovní dobou něco neudělám, tak mi nemůže slíbit, že spolu za další dva roky ještě budeme. Tohle je její unikátní schopnost mě doslova vytrhnout z mého zacyklení, kdy si jedu ve svém rytmu a nehledím nalevo či napravo a to i přesto, že si tím škodím. Podobný vliv na mě Monika měla několikrát v životě a zpětně zhodnoceno vždy s pozitivním výsledkem. Je to určitá dovednost cíleného ovlivňování někdy hraničící s manipulací, kterou ovšem používá pouze pro dobro věci. I díky tomu, že tyto ovlivňovací schopnosti máme oba, hodnotíme náš vztah jako vyvážený, kdy nemá ani jeden navrch. Oba o sobě víme, v čem je kdo lepší a jak toho druhého uzemnit, aby to nepřehnal. Oba dva dokážeme manipulovat. Ale díky tomu, že to je vědomé, tak to umíme ovládat. V Rakovníku jsme skončili po dvou letech a vrátili se zpět na Moravu.

V té době se právě začínala stavět automobilka Hyundai. Tehdy jsem přemýšlel, že tam bych chtěl pracovat, protože to je příležitost získat zajímavou zkušenost. Tak jsem šel na pohovor. Když se to dozvěděli v Procteru, říkali mi, že jsem blázen, že tam budu jenom poskok. Příliš jsem o tom nepřemýšlel a raději si řekl: „No uvidíme.“ A podepsal jsem pracovní smlouvu. Nástup do Hyundai byl kompletní změna, kterou jsem absolutně nečekal. Do té doby jsem byl zvyklý doslova makat dvanáct hodin denně, telefonovat na obědě. Dokonce i při cestě domů jsem pořád něco řešil. Najednou po mně nikdo nic nechtěl. Korejci nám dali stohy materiálů a říkali jenom: „Study, study – studujte, studujte.“ Tehdy jsem myslel, že odejdu, doslova, že se tam unudím k smrti. Po pár týdnech mi ovšem došlo, že mám osm hodin denně na to, abych si dělal, co chci. Tak jsem začal přemýšlet nad podnikáním. Měsíčně jsem vydělával téměř padesát tisíc hrubého a měl jsem dostatek času přemýšlet. Přitom jsem nemusel řešit žádné morální dilema, protože můj korejský nadřízený věděl, že se nevěnuji práci, protože už vše potřebné ovládám.

MK: Podnikání..

MM: A tak jsme začínali s Monikou podnikat. Od začátku jsme věděli, že se potřebujeme naučit dělat obchod. Zásadní otázka zněla: „Kde se to ale naučíme?“ Nemůžeme začít prodávat ponožky na ulici, to by nám moc nepřineslo. Začali jsme dělat MLM (multi level marketing). První byl Herbalife. Další Sunkins - odštěpek Herbalife. Nakonec jsme vyzkoušeli ZFP, což je jedna z nejhorších firem v oblasti finančního poradenství (v té době jsme to ovšem nevěděli). Všechny MLM jsme dělali paralelně, celkově asi čtyři měsíce. Pak nás to přestalo bavit. Kdybychom hleděli jen na peníze, tak ZFP by byla úplně úžasná firma. Peníze mi šly vydělávat úplně lehce. Po dvou měsících jsem si s mým ekonomickým vzděláním a pragmatickým přístupem začal dávat věci do souvislostí a úplně jsem si uvědomil, že všechny MLM, které jsme vyzkoušeli, jsou jen silná manipulace, hraničící až s podvody. Zjistili jsme, že multilevely rozhodně nejsou pro nás a že mnohé z nich dokonce mají určité znaky sekty.

Ihned po ukončení práce v MLM jsme oslovili dvanáct lidí, které jsme považovali za pracovně schopné a motivované pro podnikání. Většinou to byli naši známí z výšky, kolegové z Procteru a pár dalších. Cílem bylo založit firmu. Po několika týdnech diskusí devět z těch dvanácti lidí řeklo ano. Komické je nyní především to, že jsme v té době absolutně netušili, v čem chceme podnikat. Ještě před založením firmy nám lidé z našeho okolí říkali: „Zkrachujete, budete mít dluhy a budete úplně v háji.“ Z toho jsme usoudili, že se musíme zařídit tak, abychom žádné dluhy mít nemohli. Vymysleli jsme, že najdeme více společníků a dvě stě tisíc na založení s.r.o. dáme snadno dohromady. Tím se staneme zodpovědní všichni a budeme potřebovat jen minimum peněz. S ostatními jsme se usnesli začít podnikat v oboru, kde se nezadlužíme bez nutnosti úvěrů. Každý jsme dali dvacet tři tisíc korun, založili jsme Idealine Solutions s.r.o. – to byl březen 2008 a dali si měsíc na to, abychom všichni popřemýšleli, v čem budeme podnikat.

Nápadů se sešlo opravdu velké množství. Nakonec jsme si všimli, že v USA je velký zájem o práci z domova, ovšem v Česku to nikdo neřeší. Přišlo nám to jako zajímavý nápad. Chyběl mu ovšem jakýkoliv obchodní model – vůbec jsme netušili, na čem chceme vydělávat peníze, abychom mohli trvale fungovat. Ve skutečnosti jsme ani nevěděli, co to obchodní model je. Všichni jsme navíc byli z velkých korporací nebo ze školství, takže ani jeden z nás nevěděl, co podnikání obnáší. Naše hlavní představa byla dělat vše ve velkém. Místo, abychom se chovali jako začínající firma, tak jsme nasazovali procesy z korporací. Hrozná komedie - dnes se tomu už jenom smějeme. Dělali jsme manuály k ničemu a vytvářeli produkty, které nikdo nechtěl. Neuměli jsme ani takové věci jako napsat obchodní email, telefonovat, mluvit se zákazníkem, udělat nabídku. To jsme se museli všechno naučit. Po pěti měsících práce, někdy v září, jsme spustili web workline.cz. Říkali jsme si, že si nesmíme nikoho najímat a všechno si musíme udělat sami, abychom neměli náklady. Když jsme se ovšem po spuštění na web podívali, tak to byla jedna velká katastrofa. Tak jsme se začali různě vzdělávat. Seznámili jsme se s jedním člověkem, Robertem Vlachem z portálu Navolnenoze.cz, který nás velmi ovlivnil. Zabývá se poradenstvím pro začínající podnikatele. V návaznosti na konzultace s ním jsme začali web předělávat, což trvalo další tři měsíce.

Teprve po jeho spuštění jsme získali první zakázku na zavedení Google Apps za 11.900 Kč bez DPH. Trvalo to tři čtvrtě roku od založení firmy. Přitom jsme všichni dále pracovali ve svých zaměstnáních. A podnikání jsme dělali pouze o víkendech a po večerech. Dva a půl roku jsem na sedmou ráno jezdil do Hyundai, kde jsem pracoval (postupně více, jak začala najíždět výroba), ale zároveň jsem tam řešil i věci pro podnikání. Přijel jsem domů, najedl se, vykoupal a do půlnoci seděl u počítače. To samé o víkendech. Za těch dva a půl roku jsem měl možná pět víkendů volných. Byl jsem tím být posedlý. Bohužel jsme ale stále nevydělávali tolik, aby to uživilo čtyři lidi. Podobně jako v Procteru to začalo mít negativní vliv na náš vztah s Monikou. V té době jsme ještě neměli dítě. Až teď umím zhodnotit, že problémy s otěhotněním nám umožnily začít podnikat. Teď už by to bylo podstatně náročnější.

Zajímavé je, že některé služby jsme začali poskytovat jako první v republice. Jako první jsme začali pořádat webináře – online semináře a taky jako první jsme začali zavádět systémy Google Apps. V těchto oblastech neexistovala žádná konkurence. Bohužel jsme ale neuměli obchod, abychom na tom začali skutečně vydělávat. Stále jsme čekali, že někdo jen tak přijde. Ovšem nikdo nechodil. Neuměli jsme dělat PR ani marketing. Všechno jsme se učili za chodu.

Z těch dvou set tisíc korun základního kapitálu firmy se platila minimální mzda pro kolegu. Vzhledem k tomu, že jsem měl v Hyundaii slušný příjem, tak jsme se dohodli, že Monika nebude dostávat žádný plat. Manželka od kolegy ovšem nevydělávala tolik, aby ho mohla živit jako já Moniku. Takže se to nějak kompenzovalo. V podstatě jsme už od začátku do firmy zavedli určitý sociální rozměr, aby mohla firma v počátcích fungovat i bez dostatečných příjmů. Jak se firmě nedařilo podle našich představ, tak někteří lidé začali postupně odpadávat. Nakonec nás zůstalo z devíti pět. Práce začalo přibývat a po dvou letech už jsem nebyl schopen sedět na dvou židlích. Pracoval jsem šestnáct a více hodin denně. Opět zasáhla Monika a domluvili jsme se, že to musíme risknout. Další setrvání v aktuálním stavu by totiž mohlo mít negativní vliv na náš vztah.

Tenkrát jsme si v únoru řekli, že se podnikání buď do konce roku rozjede naplno, nebo si budu muset najít jiné zaměstnání. Rozhodli jsme se žít z úspor. Měli jsme našetřeno asi sto padesát tisíc korun. Úspory se ale začaly velmi rychle snižovat a byl to obrovský stres. Za čtyři měsíce se naše úspory především díky nákladům na hypotéku smrskly na polovinu. Pak se to ale rychle zlomilo a přišly zakázky. Monika spoluzaložila neziskovou organizaci Eduwork, kde se s kolegyní začala věnovat vzdělávání. Byla si schopna vydělat po třech měsících od založení nějakých patnáct tisíc korun měsíčně, já jsem měl deset až patnáct tisíc korun v naší firmě, a tak jsme se z toho nějak vyhrabali. Oproti předchozímu životu jsme se museli maximálně uskromnit. Ale pořád jsme věděli, že podnikání chceme udržet. Monika napsala projekt Práce na dálku a Eduwork získal grant za několik miliónů na dva roky. Díky tomu jsme věděli, že máme zajištěný částečný plat na dva roky dopředu, a můžeme se dále věnovat rozvoji komerčních firemních aktivit. V produktech firmy jsme udělali několik změn. Ořezali jsme ztrátové produkty a začali vyvíjet software na zakázku. Za rok 2012 měl Eduwork s Idealine obrat necelých pět milionů, což už není špatné.

MK: Vy jste se ale rozhodli pro komunitní způsob podnikání. Co to znamená?

MM: V září 2012 jsme navíc udělali další velký zářez. Rozhodli jsme se, že přejdeme z oblasti klasického podnikání do komunitně-projektového systému spolupráce, kdy primárně nebudeme zaměřeni na zisk. Místo toho všichni budeme kooperovat na konkrétních projektech a z příjmů z těchto projektů budeme odměňováni. Žádné fixní platy. To znamená, přijde zakázka - projekt a ta se celá rozdělí mezi realizační tým. V zakázce jsou vždy realizátoři a obchodník, který ji zajistil. Také je určité procento odváděno do firmy na společný marketing, účetnictví, sídlo firmy a tak. Tento systém jsme spustili od ledna 2013. Po pěti měsících jsme se shodli, že to je životaschopný model. Celkově vidíme několik pozitivních přínosů. Když je podnikatel pod firmou, tak jej ostatní firmy vnímají jako konkurenci. Když je člověk živnostník, tak nedostane větší zakázku, protože mu firma nevěří, že jako OSVČ ji dokáže zrealizovat včas a v potřebné kvalitě. My jsme se rozhodli využít výhod obou přístupů a maximálně eliminovat jejich jednotlivé nedostatky. Z tohoto důvodu jsme si všichni zřídili živnosťáky a firmy Idealine i Eduwork zůstaly dále funkční. Fakturace tak probíhá od jednotlivých zákazníků firmy přímo dané osobě obchodníka nebo realizátora nebo to jde přes firmy, kde jsme také vedeni jako zaměstnanci.

Samotný přechod na tento komunitně-projektový systém vytvořil několik zajímavých situací, které vyvolávaly i určité emoce. Pokud bychom dále fungovali pod firmou, tak jsme si spočítali, že bez významné změny se vrátíme o čtyři roky zpět a v našem počtu si nebudeme schopni vydělat více než patnáct tisíc korun měsíčně. Z analýzy nám dále vyplynulo, že někdo dělá obrat na uživení dvou až tří lidí, zatímco jiný stěží pokryje své vlastní náklady. Aktuálně také vyvíjíme software, který by nám měl pomoci fungovat v komunitně-projektovém systému spolupráce co nejlépe. Navíc vidíme, že různých forem komunitní spolupráce v Česku začíná přibývat. Zatím, ale neexistuje platforma, která by umožňovala dohromady sdílet obchodní případy, efektivně distribuovat odměny, rozdělovat úkoly, snadno kontrolovat jejich plnění, a to vše naprosto nezávisle na právní formě a konkrétní organizaci. Běžně se stává, že někdo někomu dohodí zakázku, ale ten aktivní člověk z toho pak nic nemá. Kdežto v našem systému se to řeší a každý, kdo jiným umožnil vydělat si peníze, je také dostane jako odměnu za svou práci. Míra odměny je samozřejmě naprosto individuální. Klidně to může být od jednoho procenta až po desítky procent. Nikdo nedoplácí na nikoho a každý dostane svou odměnu, kterou si zaslouží. V průběhu roku 2013 bychom to chtěli otevřít na pozvání, a když to bude úspěšné, tak z toho chceme vytvořit veřejný systém.

Ke komunitnímu podnikání nás dovedl náš komunitní způsob života, který se snažíme maximálně rozvíjet. Pokud chce být člověk úspěšný a nekrást, tak si myslím, že bez vzájemné podpory to nejde. Pomocí našeho systému spolupráce jsme za poslední dva měsíce zrealizovali zakázky za více než půl milionu. Každý vidí, na čem kdo dělá a jakou má roli. Všichni máme přehled o tom, kolik vydělávají ostatní a jaký je jeho individuální přínos pro ostatní. Tento otevřený princip může být pro určitou skupinu lidí, kteří nezvládají vztah k penězům, problém. To se nás ale aktuálně příliš netýká. Není možné, aby měli všichni stejný pevný plat a přitom jeden svou prací generoval osmdesát procent výsledku a druhý se jen vezl. Věřím, že dnes je nutné se na peníze začít dívat jinak a přichází doba, kdy bude potřeba, aby byli lidé více otevření. Místo závisti by se měli držet hesla: „Jsi dobrý, tak si vydělej, já ti v tom pomůžu.“ Vidím, že námi vytvořený systém skutečně umožňuje spolupráci.

Nejdřív jsem se tomu systému strašně bránil, protože to nebylo domyšlené. Myšlenky kolem toho celého krystalizovaly v našem týmu mnoho měsíců. Hlavním cílem bylo promyslet systém tak, aby firmy zůstaly zachovány a skupina se nerozpadla. V takových chvílích se u mě vždy objevují určité mini krize. Je to období, kdy nevím, jak to dopadne, a chtěl bych to mít za sebou. To ovšem nejde urychlit a to přešlapování na místě mi dává vždy pěkně zabrat.

MK: Kdo vás inspiroval nebo pomáhal?

MM: Co také považuji za důležité je zmínit, že jsme pomáhali s podnikáním bráchovi Vladimírovi, respektive jsme založili společný rodinný podnik Zmasivu.cz. Předtím měl bratr téměř deset let praxe se stavbou dřevostaveb, výrobou kuchyní i všech možných výrobků z masivu. K založení firmy nás nejvíce motivovalo naše seznámení s Čechokanaďanem Johnem Goldenem. Bylo to v roce 2009 a v té době měl necelých sedmdesát let. Po našem seznámení jsme k němu celý rok jezdili na podnikatelské a životní rady – stal se na čas naším velkým učitelem. Za to jsme mu více než půl roku pomáhali o víkendech zadarmo se stavbou jeho srubu a okolí. Při tom jsme se učili vyrábět dřevěné výrobky z kulatiny, což brácha do té doby neuměl. Svým přístupem a učením nás John motivoval začít podnikat a vyrábět výrobky z masivu. Říkal nám, že k výrobě podobných výrobků stačí pouze motorová pila a bruska. Brácha si toto vybavení koupil. Chybělo nám ale místo k podnikání. Podle rad Johna jsme se také drželi hesla: „ Žádné náklady navíc”, takže pronájem nějakých prostor bez zakázek jsme považovali za špatné. Místo toho jsme koupili za patnáct tisíc korun velký vojenský stan a postavili jsme ho v Rajnochovicích na Johnově pozemku. Tam se vyrobila první zakázka - pergola včetně zahradního nábytku. Byla to zakázka asi za sto tisíc korun od jednoho z místních chalupářů. To bráchu nastartovalo a začal vyrábět. Já jsem mu pomáhal po obchodní a marketingové stránce. Udělal jsem eshop a jeho manželku Petru jsem naučil oceňovat zakázky. Po třech letech to došlo až do stavu, že nyní stavíme kompletně celý náš dům. Ten bude sloužit kromě našeho bydlení také jako ukázkový. Ještě není ani hotový, ale už máme předběžné objednávky na další čtyři dřevostavby na příští dva roky. Pěkně se to vše spojilo. Už když jsme zakládali Zmasivu.cz, věděli jsme, že budeme stavět dům. Toto byl způsob, jak jej postavit co nejlevněji a přitom v maximální kvalitě. Díky firmě jsme se naučili, jak sehnat levné stavební materiály a vyjednávat slevy na živnostenské listy.

John nám také při svých návštěvách nasadil do hlavy dvě zásadní myšlenky. První je: „Hledej peníze tam, kde jsou, a ne tam, kde nejsou.“ Což jsme potom aplikovali také v podnikání a začali se orientovat na kvalitu. Druhá ještě důležitější myšlenka byla: „Není nutné vydělávat stále více peněz. Místo toho je nejlepší se zaměřit na to, jak nemít žádné náklady. Když nejsou totiž žádné náklady, tak nejsou potřeba ani žádné peníze.“ Na tomto základě jsme prodali byt a zbavili se hypotéky, což z nás sejmulo velké břímě závislosti. Podobně jsme zrevidovali všechny zbytečné pojistky a důchodové pojištění, snížili jsme náklady za telefonování a provedli jsme další úsporná opatření. Najednou jsme si začali uvědomovat, že pro život skutečně potřebujeme velice málo. Současně s tím jsme si říkali: „Teď už jenom vydělat peníze na dům,“ s vědomím, že jej chceme postavit za peníze v hotovosti. Dneska můžeme konstatovat, že skutečně stavíme za hotové a nemusíme si půjčovat.

Mimo rady od Johna se v roce 2010 stala ještě jedna zásadní věc, která nás silně ovlivnila. Mého dobrého kamaráda z mládí Tomáše, kterému bylo čerstvých třicet let, srazilo na cyklostezce autem jedno ožralé hovado (bohužel lépe to říct neumím). Tomáš byl na místě mrtvý. Tato událost mě přinutila si uvědomit, že náš život má jen omezené trvání. Uvědomil jsem si, že nemá smysl nic odkládat na neurčito, a že je třeba žít život teď a tady. A vlastní sny si začít realizovat okamžitě.

MK: Cohousing..

MM: Od mých rodičů jsme zdědili v roce 2007 tři hektary pozemků ve Starém Jičíně. K tomu jsme postupně v průběhu několika let dokoupili další hektar. Původně jsme vůbec nevěděli,  co s tím. Pouze jsme na obci požádali o změnu územního plánu, aby se část pozemků změnila na stavební místa. Jednalo se totiž o pozemky na okraji obce, která se rychle rozrůstá. Naše původní představa byla, že pozemky rozparcelujeme a uděláme z toho stavební místa. Jejich prodejem pak vyděláme několik miliónů a někde si postavíme dům. V té době jsme navíc vůbec neřešili rodinné vztahy. Každý si v rodině žil po svém a i přesto, že mezi námi nebyly nikdy žádné problémy nebo rozepře, tak jsme se dost vzdálili. Rodinné vazby byly v podstatě chladné. Za všechno mluví fakt, že když jsme bydleli dva roky v Rakovníku, tak na Moravě jsme za tu dobu byli asi tak šestkrát. V podstatě jsem viděl svou rodinu jen z rychlíku. S rodiči jsme si volali tak jednou za měsíc a s bráchou a jeho rodinou jsme neměli vůbec žádný vztah. Osobně si vůbec nepamatuji, jak byli jejich synové malí. První vzpomínky jsou až od tří let. Osobně to dnes považuji za naprosto běžný model. I když jsem intenzivně za poslední tři roky hledal nenarušenou rodinu, zatím jsem ji nenašel.

Po návratu z Rakovníku jsme začali přemýšlet, kde se usadíme, a nejdříve nás to přivedlo do Rajnochovic. Starý Jičín nám byl úplně ukradený. Až když jsme v Rajnochovicích poznali Johna, tak nám i v tomto směru otevřel oči. Vždy nám říkal: „Nejkrásnější místa jsou ta, o kterých to lidi neví.“ Tehdy jsme si uvědomili, že už když jsme se s Monikou seznámili, tak na pozemku, kde teď stavíme, jsem Monice v osmnácti řekl: „Tady jednou budeme stavět náš dům!“ Tenkrát jsme se tomu jen smáli, ale teď o patnáct let později přesně na tom místě stavíme.

Postupně jsme se začali učit věci kolem stavařiny. Naučili se vyřizovat stavební povolení i realizovat inženýrské sítě – příjezdovou cestu, vodovod, čističku, elektřinu atd. Tehdy jsme se také seznámili s pojmem cohousing, kterých existuje po světě tisíce. Současně jsme začali dávat do kupy rodinu a hledat cesty, jak zlepšit nebo ještě lépe opravit rodinné vztahy. V té době jsme se také seznámili s Martinem Másilkem, který žil několik let v Rusku a studoval v Ruské rodové škole. Vyprávěl nám o rodových osadách – ekologických vesnicích v Rusku a nás to fascinovalo. V té době četla Monika knížku, která se jmenuje Anastázie. Je to příběh o tom, jak by měla fungovat naše lidská společnost v harmonii, lásce a soběstačnosti. Její autor tvrdí, že Anastázie je skutečná osoba, která žije v tajze, a že mu vyprávěla, jak by lidé mohli žít v harmonii. Kniha má miliony příznivců po celém světě. Osobně to beru jako krásný romantický příběh pro inspiraci. Jestli však Anastazie existuje či nikoliv, netuším a víru vnímám s otazníkem. Na základě této knihy začaly vznikat po celém Rusku i ve světě rodové osady. Většinu z nich založili vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří odešli z Moskvy a začali si nově budovat  život podle těchto principů komunitní vesnice. Martin do těchto míst dělal v roce 2007 Rodovou cestu pro jedenáct lidí.

Když jsme s ním seznámili, přesvědčili jsme ho, abychom cestu uspořádali znovu, tentokrát pro více lidí. Původně jsem mu říkal, že seženeme třeba celý autobus zájemců, nakonec nás jelo dvacet dva ve dvou mikrobusech a jednom osobním autě. Chtěli jsme se návštěvou těchto ekovesnic inspirovat, jak by to mohlo fungovat u nás, abychom se pak mohli rozhodnout, co uděláme s pozemky ve Starém Jičíně. Hlavním přínosem návštěvy rodových osad bylo, že jsme přesně viděli a slyšeli, co funguje a co nefunguje. Jedna ekovesnice, Slavnoe, byla doslova rozpolcená na dva tábory. Neměli totiž žádná pravidla ani povinnosti u nových i současných obyvatel. Druhá ekovesnice, Kovčeg, naproti tomu fungovala úžasně. Měli naprosto jasná pravidla pro nové obyvatele, a to včetně vypořádání majetkových věcí. Fungovali jako určité družstvo, do kterého když člověk přijde, vloží určitý finanční podíl. Pokud by se rozhodl odejít, dostane jej zase zpátky, aby to bylo všechno srovnané. Bez vyjasnění těchto majetkových vztahů nemůže cohousing kvalitně fungovat, alespoň ne ten vesnický. Na principu cohousingu fungoval i Kovčeg. Když tuto ekovesnici zakládali, nejdříve postavili společnou budovu, aby se mohli setkávat. V této budově také společně vařili jedno jídlo denně, aby vztahy mezi lidmi maximálně podporovali. Ekovesnice Slavnoe jako cohousing vůbec nefungovala. Jednak měli obrovské pozemky a lidé žili daleko od sebe. Sedm set hektarů obydlovalo přibližně dvě stě rodin. Kvůli absenci jakýchkoliv pravidel tam polovina lidí jezdila pouze na víkendy jako na chalupu. Také jim chyběla společná budova, a tím neměli šanci rozvíjet sociální vazby. Vidět to na vlastní oči nás hodně inspirovalo. Mimoto jsme také pochopili, že v cohousingu nesmí být nikdo jako vedoucí.

MK: Tam jste se rozhodli pro projekt 9 Pramenů?

MM: Ano, po Rusku jsme měli jasno, co s pozemky na Starém Jičíně uděláme – založíme cohousing. Nyní po roce od oficiálního spuštění stránek www.9pramenu.cz a založení neziskovky 9 Pramenů je nás už šest rodin, z toho dvě už bydlí ve Starém Jičíně, další tři budou stavět příští rok a jedna později. Do budoucna bychom rádi, aby se cohousing rozšířil na deset rodin. Z prodeje současných pozemků se financuje nákup dalších pozemků a stavba inženýrských sítí. Pro mě osobně je největší výzvou zbavit se vůdčí – zakladatelské role. Aktuálně také řešíme, jak postavit pro všechny rodiny společnou budovu. Ta by měla být v majetku všech členů cohousingu. Důvod je ten, aby k ní všichni měli vlastnický vztah a neměli pocit, že jsou u nás na návštěvě. Jde o to, že všichni se na tom budou moci realizovat a bude se k tomu přistupovat tak, že to je společné. Společnou budovu chceme financovat primárně z dotací na ekocentra. Pokud by to nešlo, tak z vlastních peněz. V rámci centra by mělo vzniknout vzdělávací centrum, lesní školka, komunitní škola, coworking – společné domácí kanceláře a především místo pro naše setkávání. Naším velkým cílem je maximálně podporovat práci z domova či práci na dálku všech obyvatel. Práce z domova totiž podporuje rozvoj vztahů. Klasický model, kde všichni v sedm ráno odjedou a vrátí se v pět odpoledne, je již na první pohled něco jiného, než když většina lidí pracuje z domova, mají společný oběd a jsou spolu běžně i přes den. Když někdo potřebuje pohlídat dítě, tak mu ho pohlídá někdo ve vedlejším domě. Vztahová interakce se vůbec nedá srovnávat se současným stavem. Vzhledem k našemu silnému vztahu ke vzdělávání jsme chtěli, aby i naši sousedi měli podobné zájmy. Našimi sousedy tak budou vysokoškolský učitel, personální manažer, který lektoruje. Tito lidé pak budou mít i ke vzdělávacímu komunitnímu centru silný vztah a budou hledat, jak jej využít i pro svoje účely. Určitě budeme mít v cohousingu domácí vzdělávání.

Co jsem si závěrem uvědomil, je také to, že jsme s Monikou vždycky chtěli pracovat dohromady. Trvalo to dvanáct let, než jsme se k tomu dopracovali. Poslední tři roky jsme spolu dvacet čtyři hodin denně a naprosto nám to vyhovuje. Kombinace podnikání, cohousingu, práce z domova, domácího vzdělávání a dalšího nám dává příležitost žít s lidmi, které máme rádi, mít minimální náklady na život, plně ovlivňovat vzdělání našich dětí a současně pracovat na zajímavých projektech kdekoliv na světě.

Děkujeme vřele za sdílení zkušeností a názorů. Michaela Krupičková, Kateřina Jonášová a celý tým Učíme se příběhy