ROBERT SUTORÝ

"Chtěl bych" neznamená nic, opravdová síla je ve "chci"

  • vystudoval dvě vysoké školy
  • pracuje jako terénní sociální pracovník
  • vede romský kroužek pro děti v Hranicích
  • má na kontě 70 romských absolventů středních škol
  • jeho příběh zpracovali: Marie Čtveráčková (rozhovor), Jan Látal (videoportrét), Martin Vrabko (foto), Jasna Flamiková (regionální koordinátorka)
  • Chcete se inspirovat příběhem Roberta Sutorého? Čtěte více.

ROBERT SUTORÝ > ROBERT SUTORÝ

ROBERT SUTORÝ

M: Jaké jsou vaše první zážitky z dětství, nějaké výrazné momenty, o kterých si myslíte, že vás mohly formovat?

R: Velice důležitý prvek je otec. Je to jeho vina. V dobrém smyslu slova. Otec byl angažovaný, dělal akce pro děcka. Pracoval v cementárně, což je velký podnik. Byl vzdělaný, vyučený a hodně sečtělý. Podporoval vzdělání. Dodneška nemá rád lež. Vyznává takové ty základní věci, které jsou správné. Nikdy jsem ho neviděl opilého. Jsou to takové maličkosti, které dělají velké věci. Otec mi se vším pomáhal, ale nenutil mě. U těch Romáků to není jako, že musíš. Chceš studovat? Tak studuj. Nechceš, tak nestuduj. A on právě to podporoval a říkal, že tak je to správné.

M: A co puberta? Byl jste problematický? Měli s vámi rodiče problémy, nebo jste byl hodné dítě?

R: To by bylo dobré zeptat se taťky. Bratr Štefan je o čtyři roky mladší a je divočejší a byly s ním větší problémy než se mnou. Takže asi problémy v pubertě se mnou byly ty klasické. Protože puberta je náročné období.

M: Máte čerstvě titul. To je úspěch.

R: Zatím jenom bakalář. A dal jsem si přihlášku na magisterské, takže budu pokračovat dál. Nevím, jestli udělám přijímačky, ale v plánu to je.

M: A na jaký obor?

R: Sociální pedagogika na Masarykově universitě v Brně. Sociální a pedagogika, to jsou dvě věci, které mě zajímají. Studoval jsem v Praze na Evangelické akademii, to byla sociálně správní činnost, a navazoval jsem v Brně na Masarykově univerzitě sociální pedagogikou. No a teď budu v sociální pedagogice pokračovat, jestli udělám přijímačky. Magisterský a klidně i PhD. Ta myšlenka byla, že bych měl nejenom říkat, ale jít také příkladem. Jak v rodině, tak i v tom kroužku pro děti. Já jim tam tvrdím, že musí studovat, že jim to změní život. Oni tomu nevěří. Rodiče jim říkají, že je to blbost, že Romáci nemají šanci. Takže já budu studovat pořád dál, klidně. Protože já když skončím, tak oni řeknou: „No, ale ty už nestuduješ,“ nebo: „Ty jsi studoval, a to už je dávno, to byla jiná doba." Klidně budu studovat dál, ať to ta děcka vidí.

M: A vy sám jste se setkal s nějakými překážkami při studiu?

R: Diskriminace byla, je a bude. Ale ona není jenom u Romů. To máte ženy, muži, gender, všechno možné. Ale ty překážky nejsou důvod se vzdát. Dítě, které jde do první třídy, má překážku, protože je jiné. A to se pak nabaluje a ono má potom odpor k učení i chození do školy. Ale otec mě naučil, že překážky jsou k tomu, aby se překonávaly. Určitě tam ta diskriminace je, větší nebo menší, od 70. let až do dneška. Zvlášť teď je ta eskalace vyšší, protože je vyšší nezaměstnanost. Lidi nadávají na všechno a někteří se mají hůř. My, Romové, se jako děti musíme naučit překonávat překážky. Protože ta diskriminace se zdá být do té doby, dokud nezapadneme do kolektivu. Ono to úplně nevymizí, ale člověk se s tím naučí žít. Na střední škole se to opakuje, ale to už děti ví, jak s tím pracovat. Na vysoké škole už to pak neexistuje. Nebo existuje, ale tam si ti lidé už nejsou tak blízcí. Tam už záleží na charakteru, nezáleží na tom, jak vypadáte. Tam je černoch, Vietnamec, je to v pohodě. Najde se ale mnoho učitelů, kteří si myslí, je to Rom, je to cigán, patří do zvláštní školy. Ale je spousta učitelů, kteří jsou vynikající. Třeba paní Balabánová z Ostravy. To byla učitelka, která byla pravý opak. Ona ta děcka tlačila nahoru. I do rodin chodila. Musím říct takový vzkaz učitelům, oni si říkají, ty romské děti jsou ve škole nevděčné, ony si toho neváží. Ale pak, když ty děti prožijí tu základní školu, vrhnou se do života, rodí a já nevím, co všechno, tak pak si uvědomí, že všechno co prožily, je ta škola. Takže všechno, co ta učitelka do nich dá, to je jejich jediný zážitek. Škola v přírodě, lyžování, nějaké výlety, ten přístup, to všechno jim zůstává.

M: Jaké jste měl profesory? Měl jste třeba romské profesory a romské spolužáky?

R: Vysoká škola, tam je to trochu jinačí, tam nejsou ty vztahy takové. A bylo to dálkové studium. Nevystudoval bych bez PhD. Emy Štěpařové, která připravuje romské žáky na příjímací řízení, má takový nultý ročník. Pak tam byli učitelé, kteří na přednášce řeknou, že je tady mezi námi Rom nebo Romové. Vynikající věc. Ale pak jsou učitelé, kteří řeknou u zkoušek: „No, přijďte znova."  A já říkám: „Ještě jste se nepodíval na moje výsledky.“ Moje jméno znají všichni učitelé hned, takže když jsem přišel někam na zkoušku, řekl mi jeden: „Pane Sutorý, pojďte si sednout do první lavice.“ A stál nade mnou. A všichni ostatní si mysleli, že mě zná, že mám nějakou dobrou protekci. Ale jak zjistili, že tam stál přede mnou, pak si vzal text a řekl, ať přijdu znovu, tak spolužáci pochopili, že je něco špatně. Že to není protekce. Prostě mě donutil dát vyšší výkon. A pak mi řekl: „Pane Sutorý, vy na to máte, a já si nenechám šlapat na krk, že tu studuje nějaký Rom nebo cigán a že to měl zadarmo.“ Tak se stávalo, že jsem někdy musel víc zabrat. Nevím, jestli je to pozitivní nebo negativní, ale nikdy jsem to nebral, že by mě to mělo zlomit. Vždycky jsem si říkal, že všechno špatné je k něčemu dobré. A my jsme s tím učitelem teď kamarádi, udělal jsem s ním několik projektů, např. Klíče pro život. On mi pak vysvětloval, jaký k tomu měl důvod. V podstatě si myslím, že všichni lidé jsou dobří. Někteří jsou chytří, někteří hloupí, ale jsou dobří. A mají k tomu vždycky důvod. Někdy je ten důvod hloupý, ale někdy má třeba člověk strach.

M: A vaše velká rodina, je vám oporou? Říkal jste, že vám za něco i nadávají Jste k sobě upřímní, říkáte si do očí všechno?

R: Upřímní určitě. Když jsem měl promoci, byla tam rodina, kamarád i sousedi. Oni vnímají, že studuji, že je to víc než střední škola, když se s někým baví, tak to zmíní. Má to takový dosah, že to motivuje i ty další. Dcera studuje na gymnáziu, druhá dcera má samé jedničky, hraje na klavír. Prostě to tam je. Sestra dělá dvě vysoké školy. Já byl v naší rodině první bakalář, ale ona vlastně za tři roky může být taky. S tím počítám. Co se týká motivace, věřím tomu, že chtít je strašně velká síla. A když člověk míň chce, je potřeba ho motivovat. Proto chtění je motivace. Já jsem vlastně takový motivátor. Ten dětský kroužek mám postavený na motivaci.

M: Nastala nějaká změna, když jste vy sám měl první dítě nebo jste viděl vyrůstat své dítě? Změnil se váš pohled na nějaké věci, co se týče výchovy cizích dětí?

R: Já myslím, že ne. Protože u Romů je zvykem mít hodně dětí a jsme velkorodina, tak se stýkáme, nejsme uzavření v té primární rodině. Dá se říct, že člověk pořád vychovává děti. Otec se rozvedl, znovu se oženil a měl dvojčata. Šikovné, vzdělané, studující holky. Já jsem tenkrát byl v pubertě a pomáhal jsem. Sotva začaly mluvit, učil jsem je písmenka, číst, počítat. Když byly na základce, tak jsem řekl, že si může přát, co chce, když bude mít samé jedničky. Chtěla mobil, měla jednu dvojku, nedostala ho. Ale ta motivace tam byla. Katka je vyučená a Veronika je studentka, která dokončila střední školu s maturitou. Chce sama dělat dvě školy naráz. Ona mě musí prostě předhonit. Jak jsme se bavili o té motivaci, že to jenom neříkám, ale že studuju, tak v Hranicích máme čtyři holky, které studují vysokou školu a dvanáct holek, které studují nebo vystudovaly maturitní obory. Udržet tam ty děcka je velký problém. Ony často nastoupí a nedostudují. Ale už tu máme hodně děcek s maturitou, není to žádná rarita. A je to tím, že byly v tom kroužku a že jsou motivovány vnitřně.

M: Jak jste vlastně s kroužky začínal? Vy jste oslovil ten dům dětí a mládeže?

R: Našel jsem dvacet dětí, které se tady pohybovaly na sídlišti, kde je dům dětí a mládeže. A mě napadlo, to bylo jednou v zimě, udělat dětský karneval. Tak jsem byl na městském úřadě a ti mě poslali do domu dětí a mládeže. Tam jsem sehnal prostory zdarma a ty jsem využil na dětský karneval. To bylo v prosinci 2000. Ten dětský karneval se vyvedl, bylo tam asi dvacet dětí i s rodiči. A ta děcka za mnou začala chodit, jestli nebude něco jiného. Tak jsem každou sobotu dělal jednorázové akce, výpočetní techniku. Tam bylo asi jenom čtyři, pět počítačů, ale tehdy to nebylo, že ho měl každý doma. A pak jsem to domluvil tak, že kroužky mohly být pravidelné. Děcka tam docházela. Nabalovalo se to, bylo jich třicet, čtyřicet. Jednu dobu dokonce devadesát. Tak jsme to rozdělili na kroužek hudební, taneční a další. Dneska si dělají sami webové stránky. Čtyři pět talentovaných dětí jsem tenkrát vybral do hudebního kroužku, vznikla romská dětská skupiny Street boys. Mají už šest CD a to poslední dokonce nahrávali ve studiu. Kluci potom jezdili, měli koncerty pak už každý víkend. Takže já jsem měl děcka, doma rodinu, studium, barák jsem stavěl a ještě jsem musel s nimi jezdit na koncerty. Oni to dotáhli hrozně daleko. Na soutěžích všude vyhrávali první místo a vyhráli i soutěž od Student Agency. Úspěch měli a bylo to motivační i pro  ostatní. Byli populární a měli výhody ve škole, třeba když odjížděli na koncert, mohli odejít dřív a tak. Takže další děcka chtěla taky. Teď jsme založili další dětskou skupinu.

M: Jaká byla vlastně vaše první pracovní zkušenost?

R: Co se týká sociální práce, tak to je práce tady na městském úřadě, tady pracuji od roku 2003. Předtím jsem dělal v úplně jiném oboru. Já jsem byl na vojně. To jsem chtěl sám jít na vojnu, takže jsem si to prosadil, bylo to jenom na rok. To už jsem chodil se svou ženou Kateřinou. Musím zmínit, že ona není Romka, jsme smíšený pár. A ostatní kamarádi nás potom kopírovali. Pak jsem se vrátil z vojny a šel jsem pracovat do zemědělství. Pracoval jsem devět let v JZD a po devíti letech jsem si řekl, že je potřeba to trochu změnit. Dva roky jsem pracoval s  dětmi. Pak jsem se přihlásil znovu do školy. Udělal jsem přijímačky a jezdil jsem do Prahy pět let dálkově studovat. No a asi v druhém ročníku jsem nastoupil tady na úřad. Pro Člověka v tísni a pro Romodrom jsem pracoval spíš, že jsem jim pomáhal nebo jsem se nějak angažoval v různých projektech. Takový poradní hlas, dá se říct.

M: A posunulo nějak vaše projekty s dětmi to, že jste začal pracovat na úřadě? Bylo to nějaké nakopnutí, nebo pomoc?

R: Určitě pomoc to byla, děti jsou hrozně všímavé. Všímaly si toho, když šly třeba s rodiči na úřad, jak se ke mně chová sociálka. To postavení a to všechno vnímaly. Braly to, jako že když to dokázal jeden z nich, tak ony to mohou dokázat taky. A to já jim tvrdím ve všem. Ať se neangažují jenom v romských projektech. Ať pomáhají Romům, ale ať jsou hlavně vidět jako učitelé. Nechci, aby byli jenom asistenti pedagoga, ale aby byli opravdoví učitelé. Aby byli lékaři, policajti. Ale aby se nebáli hlásit se k Romům i nadále, když jsou vzdělaní. Spousta lidí je vzdělaných, ale pak už se k tomu nehlásí.

M: Když mluvíme o komunitě, dalo by se shrnout, jaké jsou dobré a špatné stránky?

R: Já si musím vždycky uvědomit, že ti rodiče nedělají nic jen tak. Vždycky k tomu mají nějaký důvod. Ať se mi to může zdát absurdní a dokážu si představit, jaké to může mít následky. To jejich postavení není jenom tak, že by nad tím přemýšleli nebo nepřemýšleli, pro ně je to dané. Pokud bydlí na ubytovně nebo v lokalitě, kde je to špatné, je tam opravdu kultura chudoby a ne jenom romská kultura. Mají třeba více dětí, mají málo peněz a musí přežít. Tady je pak důležité to chtění. Ale pokud chlap, který je hlavou rodiny, bydlí na ubytovně, tak jaký může mít respekt, když mu to dítě v pubertě řekne: „Bydlíme tady na ubytovně, ty nejsi schopný se o nás postarat, nepracuješ." A ten otec je v pozici, kdy má zájem pracovat, bude dělat cokoli, aby to nějak zvládl, ale  práci nenajde, protože ho nikdo nevezme, protože je Rom. I když mu to do očí nikdo neřekne. Ten dlouhodobý neúspěch, to je frustrace a potom rodiče nevěří v lepší budoucnost. A nevěří ani na studium, ani na to, že i kdyby to dítě bylo ze zlata, tak jak je to jednou Rom, tak je to prostě Romák. A oni ani tomu dítěti třeba nechtějí dávat falešné naděje. To je to špatné, oni by museli překonat tu velkou bolest a jakoby se vymanit z toho myšlení a dát jim  vzdělání. Když tomu nevěříte, tak to jde těžko. Máme tady příklady, třeba vyučený kuchař, který sedí na úřadě práce. To jsou věci, které jsem prostě zažil a vím to. Takže to jsou ty špatné věci, které by se měly změnit. Ale chápu je. Musím říct, že sílu mi dává to, že děti mají ještě větší sílu než rodiče. Dítě přijede a řekne, že chce být něco, něco dokázat a že chce jít studovat. A rodič mu řekne, že je to zbytečné. A on řekne: „Ne, já jdu. Já chci.“ A když on dokáže  rodičům, že to opravdu myslí vážně, tak oni ho pak podpoří. To je úžasné.

M: Takže  děti by mohly dát naději i rodičům.

R: Je tu spousta už vyučených romských dětí. Mám tady jednoho, který je vyučený, okamžitě se mu našla práce, pracuje. Jsou s ním spokojení. Jeho sestra dostudovala. Studuje maturitní obor. Hned jsme jí našli brigádu, takže ona zároveň pracuje a ještě dělá v tom oboru školu. Jde to. Jde to pomalu, ale myslím si, že to jde.

M: Co třeba podpora z vnějšku? Máte někoho, kdo vás dlouhodobě podporuje?

R: Vždycky se  peníze nějak seženou. V tom bych neviděl problém. Tábory děláme také už asi deset let. Nemáme žádné sponzory, to je pravda. Ale máme dobrý tým. A vždycky to vyšlo. Tábory máme na vysoké úrovni, děcka si tam vždycky prožívají to pozitivní a dobré. Nemáme tábory ve stanech, ale máme je vždycky v nějaké lepší chatě. V prostředí, které je pro ta děcka změna. Prožívají úplně nové věci, které jsou třeba úplně primitivní a základní pro děti z majoritní společnosti, ale pro ně to jsou nové věci. Poznávají tam jiné vztahy mezi vedoucími, mezi lidmi, se kterými se setkáváme. Vždycky na tábor bereme i neromské děti, aby to bylo smíšené. Protože zase by to potom bylo vyloučené. A ty tábory jsou pak na dětech poznat. Vrátí se z tábora a prostě jsou jiné. Ne že by byly hned jiné a měly všechno v hlavě srovnané. To ne. Ale mají jiné ambice. Dokáží víc překonávat překážky. Mají jiné zájmy, alespoň v hlavě. Ten impuls pak musí časem v sobě najít. Je s nimi ale pak jednodušší pracovat. Motivovat je je jednodušší.

M: Co je pro vás osobně takovým velkým motivátorem, motorem? Zmiňoval jste manželku, ale jsou ještě nějaké?

R: Já myslím, že to je všechno, já to sám nevím. Je to už rozjeté, je to takové moje dítě všechno. Ale zatím to nemám asi komu předat. V týmu pracují skvělí lidé, většinou jsou to ženské. Chlapů je tam strašně málo. A ty ženy dojdou do fáze, kdy otěhotní,mají miminko a pak odchází. Hranice mají jeden problém, a to, že tu není žádná vysoká škola. Takže nemáme kde brát studenty, kteří by se zapojili v těchto věcech, pomáhali nám. A nemáme žádnou neziskovku, která by se tím zabývala. My nejsme neziskovka, my tohle všechno děláme pod hlavičkou domu dětí a mládeže. My nejsme ani žádní zaměstnanci. Takže nejsme placení. Všichni to dělají zdarma, funguje to deset let a není s tím žádný problém. Na vybavení a na takové to udržení, aby to fungovalo, píšeme projekty. Poslední tři čtyři roky jsem si vlastně ani neuvědomil, že mám vedoucí, kteří vyšli z kroužků. Studují VOŠky, střední školy a jsou tam. Angažují se. Je to výborné, ale je jich málo. A jsou tam na určitou dobu a pak musí zase dál. Není to tým. Kdyby to bylo placené, tak to jsou lidi natrvalo. Kdyby to byla třeba nějaká neziskovka. Možná bychom mohli nějakou založit. A nebo někdo založí. O tom se taky bude do budoucna uvažovat.

M: Když říkáte, že tu není neziskovka, není tu ta vejška. Je to tedy těžké pracovat v tomto regionu?

R: Já musím říct, a to co říkám je pravda, není to žádná reklama, tady to prostě funguje, protože je to tu bez peněz a my jsme propojeni se školou, s lékařem, s městskou policií, s městským úřadem. Všechno to funguje. Tady nejsou žádné překážky. Ono se to ví i na kraji a v neziskách v různých městech. Je tu úžasná starostka. Mám vedoucí, která to podporuje. A jsem v tom postavení, v jakém jsem, což je výhoda na tyhle věci. Takže se setkávám i s městskou policií, nejsou to cizí lidi. Když něco zařizuji, nějaký velký problém, tak vezmu telefon a během tří minut mám zařízený sál, prostory, další věci. A my si hodně věcí děláme sami. Třeba zvučení. Máme vybavení kapely, takže zvučíme kolikrát i pro druhé akce nebo pro kostel. Akorát by bylo dobré, kdyby ten klub nebo něco existovalo odpoledne a každý den. Aby děcka měla každý den kam jít. Nemám na to lidi. Každý tam chodí po práci, ve své volné době. To je pro mě trochu riziko, že děcka, když přijdou třeba v dešti, tak tam nemůžou čekat. Když má třeba někdo školu. Vždycky se musí dopředu omlouvat, že se kroužek ruší.

M: Ale to zní, že to tu funguje. Všichni o sobě vědí...

R: Ale není to jenom tím, že to je malé město. Je to tím, jak to tu všechno funguje. Snažila se to udělat velikostně podobná města a nejde to. Hlavně když starosta a dům dětí a mládeže spolu nefungují, tak už do toho nemůže jít další subjekt. Nebo rodiče, co mají děcka v kroužku, tak nechtějí, aby tam chodila ta romská děcka... Na to se ale musíme dívat z obou stran. Protože vy jako rodič chcete dítě ochránit. To je jeden úhel pohledu. A druhý je takový, že romská děcka, která do těch kroužků chodí, taky nejsou svatá. Může se stát problém.

M: Co vnímáte jako takový nejkomplikovanější moment v průběhu vaší kariéry nebo i školy?

R: Asi rozhodnutí to změnit. Chtít. Když jsem měl po vojně, pracoval jsem a chtěl jsem to změnit, tak jsem nehledal vinu někde jinde. U koho? U rodičů? Měli mě dotáhnout do vysoké školy? Mají pravdu, když nechci, tak mě nikdo nedonutí. Jestli jsem věřící, tak u Boha? Vždyť jsem zdravý, nejsem úplně hloupý, dal mi šanci. Takže to musím přiznat, že tam kde jsem, v jakékoli době, ať mám jakékoli problémy, můžu si za to sám. Protože jestli něco chci, tak já to musím chtít a musím pro to něco udělat. Tak jsem se vždycky ptal: „Co jsi pro to udělal, aby to tak nebylo? Když se ti to nelíbí, tak co jsi pro to udělal?“ To samé, když jsem teď dělal závěrečné státní zkoušky, učil jsem se, učil a už se mi nechtělo, tak si říkam: „Ježišmarjá, já nic neumím.“ Takový klasický pocit. A pak jsem si řekl: „Udělal jsi toho dost? A můžeš udělat víc?“ Vždycky jde totiž udělat víc, a musel jsem víc zabrat. Když chci prostě něco změnit, tak to musím změnit já. Jenom se stačilo rozhodnut, že tohle nechci. Málokterý člověk ví, co chce, ale všichni vědí, co nechtějí. Takže já jsem si vždycky řekl: „Nevím, co chci, ale vím, že nechci, aby to bylo tak, jak je to teď.” Tehdy jsem šel do internetové kavárny, zjistil jsem si, kde jsou přijímačky, jaké jsou možnosti. Zajel jsem na  přijímačky, udělal jsem je a prostě jsem jezdil do školy. Nevěděl jsem nikdy, jak to dopadne, ale vždycky jsem do toho šel. I na vysokou. I teď jsem podal přihlášku, zaplatil jsem si ji a mám pořád ještě čas se rozmyslet. Ale kdybych to neudělal, tak bych neměl tu možnost se rozmyslet. Jestli to dopadne nebo nedopadne, to už je jedno. Ale tu šanci jsem si dal.

M: Co vnímáte jako největší osobní úspěch? Je to třeba ten bakalář?

R: Maturita, bakalář to jsou úspěchy, které nejsou jenom moje úspěchy. Já to beru tak, že rodina do toho strašně moc investovala. Já jsem je mohl okrádat o čas, o finance. Pak je to kolektiv v práci nebo kamarádi, kteří mi pomáhali. Je to také jejich. Já vidím svůj úspěch jenom v tom, že chci a že pro to něco dělám. Když se o tom budu bavit s jedním, druhým a každý má nějaký nápad, tak oni jsou ti, kteří mi pomohli, a můžu jim za to děkovat. Ale hlavně to všechno vzniklo tím, že já jsem to chtěl. Takže tvrdím, že když někdo něco chce, tak je to víc, než cokoli na světě. A ty překážky, jako když je někdo bez nohy a chce běhat, tak víme, že to jde. Když je někdo bezruký a umí malovat, tak je to o tom, že to chtěl. A je taky rozdíl mezi „já bych chtěl," a „já chci." Právě to „já chci“ mi připadá strašně moc. A u nás Romáků to „chci” je strašně moc. Nechceš, tak to nemusíš dělat. Chceš, tak je třeba tě v tom nějak podpořit. Ale to dítě bohužel neví, co chce. To je ten problém. Ale ví, co nechce.

M: Na facebookovém profilu máte citát, který je o přístupu k minulosti, budoucnosti a hlavně o tom, že člověk neunese tu současnost. Vy ji ale nesete bravurně. Jak  současnost prožíváte?

R: Oni Romové žijí jenom pro současnost. Když si to vezmeme z filozofického hlediska, tak Romové jsou jediní, kteří žijí. Oni nemyslí na minulost, oni nemyslí na budoucnost. Oni nevěří na budoucnost. Oni žijí dneska. Je nezajímá, co bude zítra. Ono je to z jedné strany špatně, ale oni žijí ten den, jak kdyby ho žili naposledy, zítra můžou umřít. Myslím filozoficky. Oni nemyslí na to, že zítra se budou mít dobře, když si schovají peníze, protože přijde problém, a oni pak ty peníze stejně mít nebudou. Zvlášť dneska, když jsou exekuce, o všechno přijdete. Oni po tisíc let žijí jenom pro ten dnešní den... Ještě jsme se bavili o tom, jak se prezentuje nebo jak se dělá pozitivní reklama Romákům. To je věc, která v Česku chybí, a není o ni zájem. Protože Rom ukradl, zabil, to najdeme všude. Ale že Rom udělal něco pozitivního, to nikoho nezajímá. To se do zpráv nemůže dát, protože to nikoho nezajímá. Já jsem se ptal, proč to nedělají a oni řekli, že to nikoho nezajímá, že to nikdo číst nebude, nikdo to nebude poslouchat.

Ten projekt, který my děláme, je zdarma, tam z toho žádné peníze nejsou, ale bude to pro dobrou věc. Proč pro nikoho není jednoduché mluvit o svých soukromých věcech? Protože se to bude prezentovat a Bůh ví, kdo to uvidí. Ale tohle je něco, co tady chybí. To je první věc. A druhá věc je, že ještě přednáším na vysokých školách. Tam přednáším pro studenty, budoucí učitele. A pro ně ty přednášky jsou velice pozitivní. Oni osobně Romy neznají, jenom z doslechu, takže fámy trošku vymizí. A pak mají úplně jiný názor. Mají vlastní názor. Já vždycky končím větou, že se mnou mohou jet na tábor. Jak říkám, všechno se dá osahat, všechno se dá ověřit. A oni přijeli, šli do kroužku. Měli připravené nějaké věci a zažili úžasný den. Rodiče jim volali: „Vy jste tam? Nestalo se vám nic? Jak to tam vypadá?“ Nemají prostě zkušenosti. Rom, cigán to je pro rodiče hrůza. A oni jim říkají, že v pohodě, on pro nás přijel na nádraží a za chvilku nás odveze. Pro studenty a hlavně pro  holky to bylo přínosné, oni žijí v úplně jiném světě. Najedou přišli sem, podívali se a ono je to změnilo. Pak s námi jeli na tábor a nepustilo je to.

M: Zmínil jste, že by mohla vzniknout i nějaká neziskovka. Jsou i jiné plány, jak vidíte budoucnost?

R: Že bych já osobně založil neziskovku, to by asi pro mě nebylo obtížné. Protože já jsem na úřadu vlády, píšu projekty, vidím do projektů, mám tady dobré vztahy. Je to ideální. Ale já nemyslím, že by to bylo to, co chci dělat. Protože by to byla zase úředničina. Ale bylo by výborné, kdyby tady ta neziskovka byla. Ten dům dětí je výborný, všechno perfektní, ale nemám tam lidi, kteří jsou placení za práci. A neziskovka nebo nízkoprahák by tohle umožnila. Proto bych to chtěl. Jinak bych to nepotřeboval. Jenom proto, aby to mohlo být každý den, děcka tam mohla jít, protože kdyby děti měly možnost tam jít, chodily by tam. Protože chodí do kroužku pravidelně, mají o něj zájem, jsou aktivní. Já myslím, že by se s nimi dalo více pracovat. Mělo by to mít lepší program. Protože by to bylo denně, dalo by se navazovat a byli by tam lidi, kteří by se neměnili. Možná to je můj sen, mít takovou neziskovku, kde by byli lidi, které bych mohl dobře zaplatit, a makali by, tak jak by měli. A tým bych dal do kupy hned. Ale ještě v sobě nemám to „chci“. Možná, kdybych to moc chtěl, tak jo. Ale já si myslím, že by to třeba moc dlouho nevydrželo. Ta doba není tomu teď zrovna dobře nakloněná, aby vznikaly nové neziskovky.

M: Máte nějaké životní motto nebo vzkaz na závěr?

R: Já vidím největší sílu v tom, že jste tady. A to že jste tady, je proto, že jste to chtěla. A já pořád tvrdím, že je rozdíl mezi „chci" a „chtěl bych". Já chci, je něco tak silného, že pak jedinec dokáže ovlivnit celou společnost. Jestli pozitivně nebo negativně, to už je další věc. Ale já říkám, že to „chci" je obrovská síla.


 

HISTORIE ROMŮ A SOUČASNÉ OBAVY

M: Možná, že ta současná krize by mohla být impulzem. Že si lidé sami vyzkouší a uvědomí, jaké to je.

R: Akorát že pokud zmíníme třeba Hitlera, tak to bylo také během takové krize. My Romáci se strašně bojíme těchto věcí. Jsme rádi, když se gadžové, bílí nebo bílá společnost, mají dobře. Protože, když se má majoritní společnost dobře, my se máme taky. Když se má špatně, my se máme hůř. To je takové romské přísloví. Nejde o parazitování, ale tak to chodí. Protože, když nemají bílí práci, tak Rom těžko práci sežene. Když mají práci, tak má větší šanci sehnat ji.

A ta motivace je i v tom, že vezmu děcka do Brna do romského muzea a tam jim vysvětlím historii Romů. Děcka se ptají, proč ti Romové takhle žili, proč my tak žijeme a na co mi to bude. Takže to všechno zjišťují z historie Romů. Máme romské knížky, romské pohádky, romský slovník. Oni v tom žijí, tam není moc se co učit, ale aby si to spíš uvědomovali. Musí rozdělovat soukromé a nesoukromé romství. Já můžu zůstat Romem a být integrovaný do majoritní společnosti. To že jsem Rom, nikdy neschovám. A čím víc to budu schovávat, tím víc to bude vidět. Takže to je hloupost. Ale k tomu musí člověk dojít a ne, že mu to budu říkat, když je děcko. Musí si to prožít. A nejhorší období je  puberta. Třeba Romové nemají svoje hřbitovy. Romové nemají svoje předky pochované někde na místech, kam by se mohli vracet. To nikoho nikdy nenapadlo. A to jsou věci, které chybí v kořenech. A to je špatně. Nemyslím jako romský hřbitov, to není potřeba, ale oni neměli vůbec žádné možnosti, že by ho mohli někde pohřbít a vrátit se k němu. Protože být Romem, to bylo před sto lety špatné.

M: Takže tam taky byla jako přeseknutá  linie těch příběhů.

R: Hlavně Romové tajili všechno před majoritou, před gadžem. Víte, co to znamená, gadžo? Gadžo může být i černoch. Protože gadžo znamená všechno ostatní, kromě Roma. Takže před sto lety to nebyli jenom Češi, ale byl to gadžo. Jedno jestli Rakušan nebo Turek. Vždycky to byl gadžo.

M: Takže nerom vlastně.

R: I když nerom nenajdeme ve slovníku.

M: To na mě tak působí, že ti Romové by měli být hrdí. Z toho slova cítím takovou tu hrdost, že my jsme vysoko.

R: Ale nerom může být jako ten druhý. Jako nebezpečný pro nás. Nic mu nesmíme říct, nic dát, protože on nás zničí. Marie Terezie se snažila Romy převychovat. Děcka odebírali na převýchovu. Museli žít na okraji společnosti, v lese. Ono jim to třeba nevadilo. Ale byl například zákaz vstupu Romům do města. Nebo zabít Roma nebyl trestný čin. Takže historicky mají Romové nedůvěru vůči gadžům. A to nemůže nikdo odsuzovat. Holocaust je dávno, ale oni se bojí, že se to bude opakovat. Protože všechno se opakuje.

M: To je zajímavé. To jsem vůbec nevěděla, že existuje taková obava.

R: Když Rom není zloděj, je normální klasický Rom, jakých je spousta. Nastoupí do autobusu, do vlaku, jde do obchodu a všimnete si, že se chová úplně jinak než gadžo a přemýšlí o úplně jiných věcech. Vleze tam, snaží se, aby bylo vidět, že nic nekrade. Aby neměl tu ostudu. Co se týká ochrany a bezpečnosti rodiny, mají z toho obavy a noční můry, když něco špatného jednou prožijí. Neví, co se může stát. To jsou vnitřní obavy z celého světa a z celého života a to se prostě nedá ochránit. A my nemůžeme stejnou mincí útočit. Založit nějaké černé komando nebo černý stín, který by ubližoval nevinným lidem, dětem a ženám. Protože skíni ubližují nevinným dětem a ženám, oni se nebijí s chlapama. Dopadlo by velice, velice zle, kdyby někde napsali v novinách:„ Romové napadli děcka, to by byla hrůza." Ale když skíni napadnou děcka: „Napadli Romy," napíšou, nic víc. Všichni to tak vidí.

 


 

EXISTUJE LÉK?

M: Co můžeme dělat? Nějaká hysterická snaha z obou stran by to asi nezachránila, že?

R: Lék paušálně neexistuje. Existuje práce. Když dáte člověku práci, jakémukoli romskému chlapovi. Co se stane? Bude mít sebedůvěru. Nebude mít čas chodit do hospody. Budou to jeho peníze, bude si toho vážit. Scházím se různě s lidmi, kteří studují a snaží se změnit svět, jak se říká. Ale oni si na sebe nechtějí dát cedulku „nejsem vrah“, „nejsem zloděj“ a jít do ulic to někomu vykládat.

M: Pomohlo by Romům něco z pohledu legislativního?

R:Určitě ano. A hlavně, když už se něco vymyslí, tak aby se to dodržovalo. Což je problém. Určitě by se našlo pár věcí, které by byly úžasné, kdyby se dotáhly do konce. Existuje romská rada už x let,  ta něco vymyslí, a ono se to pak třeba změní a může z toho vzniknout nějaký paskvil. Ale kdyby ta myšlenka zůstala celá a došlo by to k tomu schválení se vším všudy, tak by to bylo třeba fajn a pomohlo by to. Ale pokud má někdo dobrou myšlenku a někde se musí udělat kompromis, aby to prošlo, tak už to je úplně k ničemu. To musí být celé nebo nic. Někdy je to jenom půlka a ono to pak ještě těm lidem ubližuje.

M: Co se politiky týče, jak jste prožíval rok 89 nebo rozdělení Československa nebo aktuálně volbu nového prezidenta. Prožíváte tyhle záležitosti českého státu nebo to berete s odstupem?

R: Já myslím, že to beru s odstupem, že s tím nic neudělám. My Romáci říkáme, že musíme žít tak, jak to jde. Že se musíme přizpůsobit dané společnosti. A když zmíníme rok 89, to jsem měl čtrnáct roků, byl jsem v prvním ročníku. Dnes na to vzpomínám tak, že jsme to moc nechápali, s klíči jít na náměstí. Ale měli jsme volno ten den, mohli jsme odejít ze školy. Bylo to příjemné, takže jsme to nějak registrovali.

Pak nastala změna, že jsme už neříkali soudruhu, říkali jsme pane. Tam začínala ta změna. My Romáci jsme věřili, že Havel je člověk, který má obrovské srdce, že je náš. Protože on si prožil peklo, které asi málokdo z prezidentů prožije. On byl i v kriminále, tak ti Romáci to brali, že když něco řekl, tak za tím byla obrovská zkušenost. Co se ale týče starých Romáků, ti říkali, že jim sebrali práci. První, kdo přišli o práci, byli Romáci. Ztratili všechny sociální jistoty a byty. Takže to je takový základní problém. Tam už to začalo být nějak jinak a ti Romáci se z toho ještě nevzpamatovali. Všichni přišli o práci. Když nebyla práce, přišli o byty. Když není dobré bydlení, bydlí ve špatné lokalitě nebo na sociální ubytovně a vzniká velký problém, a to je už existenční. Pak se nestarají o to, jestli děcka budou mít vysokou školu, ale o to, aby přežili. Nejhorší je zažít dlouhodobý neúspěch. Protože to je pak frustrace a může dojít na gamblerství a na alkohol. Ale na všechno je lék a já znám lék. Po mých zkušenostech z úřadů a z Člověka v tísni, můžu říct, že existuje jediný lék, a to je práce. Mám to vyzkoušené. Dělal jsem takové pilotní projekty. Dělal jsem vlastní projekt, kdy jsem vzal rodinu, našel jsem jim práci, oběma. Pomohl jsem jim s oddlužením a tak, splátkový kalendář, zbavili se dluhů. A pak co se stalo... najednou úvěr, byt, auto, dítě, druhé dítě, samé jedničky, kroužky, angličtina, balet, mažoretky a takové věci. Už jsem do nich nevstupoval a najednou to fungovalo a dodneška funguje.

Děkujeme za ochotu sdílet své myšlenky a inspirace. Marie Čtveráčková, Kateřina Jonášová a celý tým Učíme se příběhy