Petr Dvořáček

Místo: Olomouc

Čím se zabývá: publicista, spisovatel, poustevník

Můj životní příběh

Jsem dítě euforie po Stalinově a Gottwaldově smrti. Teď už to bude dobré, říkali si asi maminka s otcem, když mne počínali. Nebylo. Maminka se nevrátila k žurnalistické profesi, z níž byla odejita svařovat kotle v brněnské Slatině. Otec definitivně skončil s politickými karikaturami a věnoval se v ústraní své dráze fotografa, směřující ke světovému jménu tvůrce doma nikdy plně nedoceněného. To jsem ovšem ještě nevěděl, že můj starší bratr je po otci nevlastní. Otcové se u nás doma nekonali.

Maminka zvládla obě rodičovské role. Její anglický klid, sarkastický humor a naprostá absence iluzí o sobě i druhých ze mě udělaly snílka zmítaného city a pocity. Jinový element představovala babička, žena bezmezně laskavá a pečující. Pocházela z českobratrské rodiny, opatrovala předbělohorskou Bibli kralickou a nad postelí měla sádrovou bustu Jana Husa s nikdy nepotvrzeným sloganem „Pravda vítězí“. Na pravdu si ona i matka prostě potrpěly. Není divu, že na dotaz, čím chci být až vyrostu, jsem ve čtyřech letech odpovídal: „Až budu velký, budu maminka, až budu starý, budu babička.“ Mužským vzorem mi mohl být jen extravagantní vyšinutý strýc, který žil s námi v třípokojovém bytě, pod gauč ukládal své stále narůstající sebrané spisy a dvacet let neměl občanský průkaz.

Obrodný proces jsem díky sarkastické pravdymilovnosti své rodiny vnímal jako velký kabaret, dnes bych řekl happening. Vydávali jsme rodinný časopis Hlas mas, ve kterém jsme si dělali nehoráznou srandu i z Dubčeka a dalších ikon osmašedesátého. Iluze se u nás nenosily, takže okupace nám žádný šok nezpůsobila. V devětašedesátém jsem si poprvé hodil dlažební kostkou po nástrojích moci a stal jsem se tak předčasně dospělým. První dítě ani ne ve dvaceti (dnes mám čtyři) a typický normalizační vnitřní exil. V druhé polovině 80. let mě konečně vzali na vysokou. Etnologie tehdy neexistovala, studoval jsem tedy etnografii v Brně u moudrého a vědecky i lidsky poctivého profesora Jeřábka. K tomu historii. A vkládal jsem si chybějící kamínky do mozaiky obrazu světa.

Sametovou revoluci jsem nemohl vnímat jinak, než kdysi osmašedesátý. Tedy bez iluzí. Dávno jsem věděl, že ani Dubček ani Havel ani žádný jiný jedinec nemůže být zárukou demokracie. Zajímala mě tedy od počátku občanská společnost, svoboda a prostor pro tvorbu a iniciativu. Opakem komunistické diktatury pro mě nebyl (a není dodnes) kapitalismus, nýbrž demokracie vystavěná zdola.

V prvních porevolučních letech jsme s dvěma přáteli založili v Olomouci noviny, které se staly deníkem a po celou dobu své existence usilovaly o probuzení občanského sebevědomí. Dokonce jsem se na čas stal radním stotisícového města, avšak s milnou představou, že i v této funkci budu moci otvírat prostor pro iniciativu lidí – občanů města a státu. Doba porevolučního nadšení, kdy bylo možné cokoliv, však brzo skončila. Následoval nám všem známý morální úpadek vedoucí k bezohledně egoistické kleptokratické a ulhané společnosti. A také můj druhý odchod do ústraní. Na volné noze jsem si psal, fotografoval a vydával své knihy a má interakce se společností se znovu (jako za normalizace) omezila na okruh podobně smýšlejících přátel.

Přátelé a cesta srdce

V symbolické „poustevně“ jsem tedy přece zůstal součástí společnosti, jiné, takové, jakou jsem si od počátku přál, společnosti lidí, kteří dávají přednost kooperaci před konkurencí, kteří nežijí na cizí úkor, naopak pomáhají, kteří si pro to, co potřebují k životu, nechodí do supermarketů, ale pěstují si to, vyrábějí, tvoří. Ano je to jiná společnost, fungující podle jiných pravidel, s jinými hodnotami. Společnost, která dává přednost dostatku a rovnosti šancí před blahobytem vykoupeným bídou. Společnost, které se nedotýkají finanční krize, protože její hodnoty, jako je láska, soucit nebo radost z tvoření, nejdou přepočítat na peníze. Moji přátelé jsou úžasní lidé. Ať už pěstují bio dýně, secvičují divadlo s mentálně postiženými, malují, hrají na hudební nástroje, všichni mají jedno společné - tvoří svůj svět, nekupují si ho. A tvoří jej i pro ostatní.

Castanedův don Juan říká kdesi svému civilizací znecitlivělému žákovi: „Nevíš-li, kterou cestu zvolit, jdi cestou srdce.“ Dlouho, už víc než dvě století se řídíme rozumem. Je to zajisté mocný nástroj, který dokáže téměř cokoliv. Odpovídá však dokonale jen na otázku jak. Ptáme-li se co, rozum nás nechává na holičkách. Srdce prostě ví, co nás činí skutečně šťastnými. Ptáme-li se na to rozumu, jsme odsouzeni k nešťastnému životu v pustém materiálním blahobytu.

S řadou svých přátel jsem se nikdy nesetkal. Odděluje nás prostor a většinou i čas. Přesto cítím hluboké přátelství a vděčnost k lidem jako byl třeba Rúmí nebo světci Pavel či František, spisovatelé jako Hesse nebo Exupery, nebo třeba hudebníci jako Lisa Gerard či Stephan Micus. Ti všichni a mnoho, mnoho dalších jsou moji přátelé, kteří mi posvítili, když jsem se ocitl ve tmě, kteří mne obdarovali, když jsem strádal. A kteří vytvořili větší či menší část světa, ve kterém chci žít i já.

Kde jsem doma?

Chtělo by se mi říct, že na planetě Zemi, ale existují důvody, proč spojit svůj pocit domova s konkrétním místem. Narodil jsem se a prvních dvacet let prožil v Brně. Přesto jsem se od tohoto města odpoutal a domovem se mi stalo jiné město, Olomouc. Snad proto, že tady se narodily mé tři děti, že jsem tu prožil lásku i bolest ze ztráty. Je tu však ještě jeden důvod. Domovem se nám stává místo, které spoluvytváříme. Malý kousek Olomouce je mým dílem. To město, jehož parky a téměř neporušené historické jádro mne kdysi okouzlilo, už nese i moje stopy, je dílem generací lidí, kteří tu prožili život nebo jeho velkou část. Tak jako já. Kdysi jsem dostal v místních volbách nejvíc hlasů po primátorovi. To však nebyly hlasy pro mne. Byly to hlasy vypovídající o tom, že mnoho mých spoluobčanů sdílí moji vizi, také chtějí žít ve městě a světě tvořeném srdcem. Mám to město na rozhraní Hané a stoupajících kopců rád. Je mou součástí a já jsem jeho součástí.

Staré a nové příběhy

Ani projekt Učíme se příběhy vlastně není nic nového. Jenom najít nové přátele, kteří aktivně tvoří své části našeho společného světa. A ukázat ten svět lidem, kteří po něm v hloubi srdce touží, ale marně ho hledají v supermarketech a bankách. Kteří by také chtěli svůj svět spoluvytvářet, ale neměli štěstí na dobré příběhy. Na netu koluje bonmot: „Máš-li pocit, že něco nejde, snaž se nezavazet lidem, kteří to už dělají“. Mě napadá varianta: „Máš-li pocit, že něco nejde, zbavíš se ho u lidí, kteří to už dělají.“

Exempla trahunt, nic se nevyrovná působení příkladu a nic se neposlouchá tak dobře jako příběh. I mýty jsou tisíciletými příběhy – příklady. Miluji příběhy lidí, kteří mají vizi a neptají se, je-li reálná, jenom je-li správná. Neptají se rozumu, který říká „to nejde“ nebo „není to výhodné“, ptají se srdce, které říká „je to správné“ nebo „je toho zapotřebí“. Pro takovou vizi není nepřekonatelných překážek. A všichni potřebujeme posilu plynoucí z dobrých příběhů. Potřebujeme dobré lidi a jejich příběhy, abychom jednou žili v dobrém světě, na jehož tvorbě jsme se také podíleli.